VAL DE GRÂCE
I.
I.
Val de Grâce před oknem. Už šero počíná,
šero, jež zvolna dotýká se všeho.
Kout stranou Paříže. A slunce zhasíná.
Ne Ludvíka to slunce Čtrnáctého.
Však dosud báň zříš nad tím mořem střech.
To parvenus jsou příliš pozdní doby.
Osudy marné, slabé, prosté ech,
dramata, která nepůsobí.
Hluk města zvučí-li a jeho horečka,
zítřejška dnešní štěstí nepřečká
a století ho nepoznají jiná.
Král slunce, dějiny, národů osudy.
Leč hledím-li já země na hrudy,
rád životy mám, jichž se nevzpomíná –
II.
II.
To nejsou velcí, na něž myslit chci,
obrové země drtící v svém skonu.
Jen jména těch, kdo padli v Červenci,
zaznamenána v Pantheonu.
Já na ně vzpomínám: jsou jména vybledlá.
Co skryto za nimi? To marně duch se ptává.
106
Zašlosti smutek, noc jež nad ním vlá.
I s těmi jmeny anonymní sláva!
Já na ně vzpomínám: jak dobře umřeli!
Jak horizonty krásně hořely!
A jaký pathos: à bas Charles Dix!
Je večer tichý, večer bez jména.
Nic nereptá a nic už nesténá.
Je ticho to, co mluvívalo kdys.
III.
III.
Básníku, klid! Je možno dívat se.
Svůj sluch jen napni: jaké zní to struny?
Víš, neustálá že to gradace
od Červencových dnů až do Kommuny.
A neklidné jsou teď sny státníka.
Svých opor tuší hrozící on zradu.
Měšťáka časem úzkost proniká:
Apačů nůž a oči plné hladu.
Jinak je klid. Co zítřek přinese?
Pod okny, slyšíš, Paříž směje se.
Fasona změnila se ideálu.
Propast se pěkně cetkou ověsí,ověsí.
Zří zádumčivě v příští otřesy
Val de Grâce, pomník starých králů.
Paříž, červenec 1909.
107