NÁŠ HOST
Ponocný pískal. Děvčat smích
zněl ještě na návsi.
Svítila okna Šedivých.
V tom slyšel’s štěkat psy.
Zahrčel kočár. Z kočáru
kdos’ sestoup’, dál hostinským zván.
Zdál se být v dobrém rozmaru.
– Jaký to, jaký to pán! –
Nebylo třeba naříkat,
bručounem host že by byl.
Měl k tomu pěkný predikát.
S chutí jed’, s chutí též pil.
Tisk’ ruku našich občanů.
„Ta vaše obec je skvost!
Zastanu se jí, zastanu!“
– Jaký to, jaký to host! –
Vyprávěl různé příhody
z všemožných světových měst.
Všech barev líčil národy,
poznané za dlouhých cest.
Sousedy řeč jeho uchvátí.
Na tvářích veselí, jas.
Posléze začal zpívati.
Jaký– Jaký to, jaký to hlas! –
152
Host chodil po vsi zářící,
vítězně v pramálo dnech.
Lecjakou zvábil dívčici,
jak za bděníbdění, tak v snech.
V rejstříku Dona Juana
půl vsi se ocitlo už.
„Bez konce, věčná láska má!“
– Jaký to, jaký to muž! –
Každý se po vsi podiví,
vidí-li žití ten sloh.
S úctou se uklání Šedivý
před hostem takových vloh.
Nade vsí zavály prapory,
jiný lze cítiti vzduch.
V tom host však zmizel za hory.
– Jaký to, jaký to vzruch! –
Dolehly divné zprávy sem
a mluví se jen což.
– Byl v Trantarii holičem!
– A neměl ani groš! –
Ponuře chodí Šedivý,
děvčátka v myšlenkách zlých.
Nikdo se tomu nediví.
– Jaký to, jaký to smích! –
153