STRÝC ONDŘEJ
Stál na konci vsi naší až,
jak k ní by nepatřilnepatřil, ten statek.
A u vrat zlostného psa stráž
budila uličníků zmatek.
Upiatě po návsi on šel,
měl odměřený výraz tváře.
A po vsi celé pověst měl
zatvrzelého samotáře.
Lid odsoudil ho, zval ho zlým,
též fara nerada jej měla.
Nechodil večer k Šedivým,
nechodil ráno do kostela.
Kdys vyšel jsem si do polí,
pomalým šel jsem snílka krokem.
Kde začínají topoly,
tam potkal jsem ho nad potokem.
V daleko hleděl přes lada.
(Zdálo se, jak by nějak chořil!)
Zřel, kterak slunce zapadá,
a nezvykle se rozhovořil.
„Když ke konci jde jejich hra,
svůj počítají peníz hráči.
177
Přijdou-li stíny večera,
je s člověkem to nejinačí.
Dnes, zítra. Smrt, ta neleká
toho, jenž znaven dlouhou poutí.
Je nutný konec člověka
a co je nutné, nezarmoutí.
Naděje nelze na nic klást.
Je dosti, v nás-li všechno zdrávo.
Odjinud čekej trud a strast:
na štěstí nemá nikdo právo.
Tož více těšil malý zdar,
cíl, kam šla cesta kostrbatá.
A posléz v tom už zřel jsem dar,
když nestihla mne aspoň ztráta.
Zákonů těch si netaje,
já dle nich upravil své žití.
Znám, žeň když příliš krásná je,
že přijde asi krupobití.
Za svůj jsem nechtěl hledět plot,
a nechtěl jít než na svá pole.
Peru se vlastní o život
a zalesňuji stráně holé.
178
Lid říká, že jsem škarohlíd,
však hledím jenom přímo v oči.
Vím, koně mohou s cesty sjít,
pije-li zatím v krčmě kočí.
Mne nepřekvapí horší dny,
mne nepřekvapí něčí zrada.
A jsem-li k tobě upřímný,
mně věřit tobě nepřipadá.
A chce-li někdo říci soud,
mne nezarazí jeho tvrdost.
Kdo čeká více, pouhý bloud.
A hájit se mi brání hrdost.
Mám vědomí, že v době zla
já nepoddal se nikdy hoři,
že ruka nikdy neklesla,
když zřel jsem, jak se dílo boří.
Mám vědomí, svou povinnost
že konal jsem na půdě zdejší,
že rodný úděl prací rost’
a půda že je úrodnější.
Mám vědomí, že žádný stín
mne nesvedl, bych couvl krotce.
A vědomí mám, že můj syn
viniti nesmí svého otce!“
179
Nezvyklý oheň, zřel jsem, plál
v zdánlivě chladném jeho zraku.
A růsti se mi náhle zdál
divného toho za soumraku.
180