IN MEMORIAM S. Č.
I.
I.
Veliký mrtvý, hloubavý ty stíne,
samoty druhu, jiné doby synu,
Zajdi v směs bledou jiných velkých stínů.
Neb žár prý zhasíná a den prý mine.
Slovanstva snílku, řeka Lethe plyne
u tvojich nohou. V zádumčivém stínu
sní dosud Kollár: Vlast-li nebo Mínu?
A žár prý zhasíná a den prý mine.
Chápu, že jdeš. Než líto mi, že v chvíli,
Slovanstva kdy tvůj raněn orel bílý,
a více nežli kdy je smutna tvoje zem.
A vím, ó Stíne, žes’ tou cestou k Lethe
se poodvrátil ještě k vlasti kleté
a váhal jsi, když Hermes řekl: „Jděm.“
24. 2. 1908.
228
II.
II.
Ty černé flóry dnešku nesluší,
ty černé flóry jsou zde chybou v slohu.
Den v předjaří. Jen jaro sníti mohu.
Ta černá barva padá na duši.
Proč lidé přišli? Hluk a ševel hlasů?
Proč tísní se tu hlava vedle hlav?
Mladosti jeho, sestup v tento dav:
zde třeba slunce, růží, barev, jasu!
Vše harmonie: zánik, vznik a vzrůst...
Nemluví kletbu mlčení těch úst.
Tak přišla smrt, jak podzim na kraj padá.
Předjarní den. Jen jaro cítit mohu.
Dnes černé flóry jsou jen chybou v slohu:
ta harmonie harmonii žádá.
1. 3. 1908.
229