Když tenkráte zuřil boj u Lvova,
zabručel jsem nápěv beze slova.
Ale nápěv pány nějak zlobil,
policejní přijel automobil,
zazpíval mi Slavíček:
„Tys můj, tys můj človíček!“
Tak jsem tenkrát, běda, projel Mýto.
Nejvíce mi toho bylo líto,
že jsem zrovna našel krásné hřiby.
Někdo jiný sněd’ je bezpochyby.
Až Svaz český zatroubí,
půjdu zase na houby.
Ocit’ jsem se, těžkou hlavu kloně,
za mřížemi v pražském garnizoně.
Posti samé slýchali komploty:
,Flek‘, ,Re‘, ,Contra‘, ,Tutti‘, ,Kaisr‘, ,Boty‘.
Pivkem jsem se zalíval
a králíky krmíval.
Hospodaře dobře svojí hřivnou
o první máj řeč jsem mluvil vlivnou
o tom, jak to politika oře.
Potlesk zahřměl v garnizonním dvoře,
králíci se zdvihali
a ušima stříhali.
Ale vloni třicátého března,
sprostota se udála bezmezná.
Musilť já jsem Praze sbohem dáti,
vidět v snách, jak tělo mé se klátí
na hnusné šibenici
v té vídeňské trestnici.
Sbohem, pivo, sbohem, mělničino!
Sbohem, moje milá králičino!
Sbohem, bratři, sbohem, milé sestry,
mnohé spolu žili jsme semestry.
Spi, Havlíčku, v pokoji!
Klofáč, ten se nebojí!
Pravda je, že do mé chmurné cely
zatracení posti nahlíželi
a já slyšel, jak leckterý brepta
kamarádu tajůplně šeptá:
„Das ist Klofatsch, der Hundspfot’!
Der wird enden am Schafott!“
Vůbec kdybych popsal zdejší peklo,
mnoho času jistě by uteklo.
Tak na příklad shon byl o noviny,
zvláště od té hloupé Raabroviny,
až jsem trefil na žida,
Brück už, žel, se přejídá.
Těžko, těžko noviny ty koupím,
neboť žvástem umoří mne hloupým.
Ne, to raděj milosrdnou roušku
stáhnu přes tu přeukrutnou zkoušku,
neboť, hle, tu záchrana
v podobě Zimmermanna!
Přišel jako první jara vánek
a hned růže naházel v můj stánek,
přišel jako prvý úsvit jitra,
pročež volám z hloubi svého nitra:
„Klíčníku náš, sláva ti!
Pámbu ti to oplatí!“
Za to vztekem zardí se mé líce,
vzpomenu-li sobě na Paprice.
Papric, Papric, to je kus neřáda.
Přeukrutná měla jeho vláda
na mušce nás buřiče,
chtěla mi vzít vařiče.
Kde je Homér, aby popsal bitvy,
slova, která mají ostří břitvy,
vařiče, jenž uloupen a vrácen,
vařiče, jenž poznovu je ztracen,
zloby, jež se rozhárá
jako někde u Arras?
Vařiče, jen vařiče si žádám.
Vařičem já stojím a já padám,
on mne chrání, kdy vše v zimě zmrzá.
Od vařiče vari, ruko drzá!
Zhyň, Paprici, ty čerte!
Vařiče mi neberte!
Třeba bylo ohroženo hrdlo,
srdce moje přece nezatvrdlo,
chovám k všemu živoucímu lásku,
pročež chodě ráno na procházku,
nosívávám pro vrabce
drobty chleba v své kapse.
Poslancům se u nás říká chátra,
těžko vidět je i v bratru bratra,
neboť marny všechny mé urgence,
nedbali psot naší existence.
Více vrabec těší nás
nežli celý Český svaz.
Co jsem za těch tisíc nocí zažil,
který sen mne trápil, který blažil,
která kachna žaludku šla k duhu,
že jsem rád ji presentoval druhu,
tomu, kdo ji požádá,
poví Šeherezáda.
Všechna místa, jež se těše, trápě
vyhledal jsem na válečné mapě,
čím jsem nadch’ se, nad čím hlavou kroutil,
všechno, nad čím zuřil jsem, se rmoutil,
tomu, kdo ji požádá,
poví Šeherezáda.
Já už na to nemám dosti času,
neboť nese parlament mi spásu.
Otvírají se mé cely dveře,
těžkým krokem Šmeral sem se béře,
volá: Nesem’ svobodu.
C. k. volnost národů!
Když se národ přestal bát své vlády,
přinesl Maštálka marmelády.
Fiedler volá: Vlastenci trpící,
pojďme dělat c. k. oposici!
Čekáme už dlouhý čas.
Pojď, Klofáči, mezi nás!
A Maštálka marmeládu míchá.
Pojďte, vše je odpuštěno, zticha!
Ale nějak nechce se mi výskat,
možná, že se bude jednou stýskat,
bude stýkat po čase,
kdy jsem seděl v té base.