Hoj, byl to tanec! Po tři měsíce,
slyšíte, bledá paní Smrti,
jsme spolu tančili při divné muzice.
Jen bubny – děla do taktu nám hřměly
a místo píšťal kulky nápěv pěly.
Nás tanečníků sta tisíce bylo,
a vás to, bledá paní, přece neznavilo.
Vpřed krokem jen a nazad úprkem.
Nic nevadí, že mnozí z tanečníků
se náhle skáceli zaliti krví v zem,
dřív než vám za tanec říc’ mohli slova díků.
Vy s ostatními dále jste se hnala
a ironicky, tiše jste se smála:
Trala, trala, trala.
Hoj, byl to tanec ty tři měsíce!
Však já vám stačil, bledá paní!
Mne závrať nejala při divé muzice,
a když jste se tak ironicky smála,
mé rety tiše pěly: trala, trala.
Byste mě našla v tanečníků roji,
vy pečeť krvavou jste vtiskla na šíj moji
a popel hodila jste v černý vlas.
I nervy jste mi hodně pocuchala
a nohy jste mi podrazila v ráz.
Vždyť ne já vás, leč vy mne jste se bála.
Já padl jsem, vy dále jste se hnala
a ironicky, tiše jste se smála:
Trala, trala, trala.
Dál tanec víří, mně však nehrají.
Z kola jsem vyšel živ, má paní!
Leč vy se smějete mi přece potají.
Dál děla v taktu hřmí, dál kulky znějí
a vy dál letíte v tom divém reji.
Řad u nohou vám leží tanečníků,
vy kadril krvavý tančíte po kvapíku.
Až zmlkne hudba ta, vy pokoj nedáte,
vy sousedskou si potom dáte hrát.
Váš ironický smích nic nezmate
a vím, že na mne zase dojde řad.
Svou pečeť poznáte – a pak, má paní,
já půjdu s vámi, věřte, bez váhání.
Trala, trala, trala.