I děvka prodajná bez studu, bez hrdosti
má v zašlu skrytý kout.
A tváří v tvář potupné přítomnosti
si může časem vzpomenout.
A v hanbě své, jež cestou na ni stříká
a po půvabu půvab rve,
jediné slůvko z přešlých snů si říká,
snů z doby mladistvé...
A slůvko činí přítomným, co bylo,
a nepřítomným to, co jest.
To slůvko kal jakoby očistilo,
vrátilo hanbě čest.
A dívka prodajná, jež kde komu se dává
a nemá vlastně už co dát,
„Já milovala,“ sobě předříkává.
„Já milovala jedenkrát!“
Toť okamžik, kdy minulost se vrací
a mluví náhle mlčící.
Pak přijde večer. Svěsí křídla ptáci,
a holka zas jde ulicí...
A muž, jenž zapřel svoje touhy čisté
a velký, jasný cíl,
též říká sobě, jiným: „Vizte,
já kdysi mužem byl!
Reakce dávno přišla ovšem nutná,
blouznivý zmoudřel cit.
A prapor věc je, jež je příliš smutná:
jíst nelze jí ni pít...
A v chladné zimě ani nepřikryje.
Z ní těžko dělat podušku.
I nocleh na praporu obtížný je,
líp spí se hanby na lůžku.
Zní hlasy druhů odumřelých echem.
V jakou to temnou vešli sluj?
Já za cílem šel, dnes jdu za prospěchem.
Můj bůh je prospěch můj...
Veškerou přítěž vhodno záhy střásat,
je život jinak spsut
Já zřek’ se touhy, boje, víry, zásad
a dím, neznaje stud:
Mne pro principy marně získáváte,
nač se slovy si hrát?
Nač problémy? Je jediný: co dáte
a co já mám vám dát!
Mám taxu svou. Nuž mluvme o ní, braši.
Nechodím horkou před kaší.
Čin čestný levný. Bezectný je dražší.
A nebezpečný nejdražší.
Leč když jsme shodni a když ruka v ruce
a litkup možno pít,
vzpomenu: byl jsem mužem revoluce,
toť zvláštní cit.“
A muž ten prodajný, jenž kde komu se dává
a žije ze lží, ze svých zrad,
„Já byl jsem čestný,“ náhle vzpomínává.
„Já bil se jedenkrát!“
Toť okamžik, kdy minulost se vrací.
Co sen vám nevrátí?
Pak přijde večer. Křídla svěsí ptáci.
Muž jde se prodati...
Kdo přímo šel, ať pokoutně se vkrádá,
ať stud mu věc je neznámá.
A toto F, jímž drtím vaše záda,
toť Fueramus Pergama.
Nechť tato značka hanbu vaši říká,
věčná a proklatá,
potupná jako značka galejníka
vpálená od kata.
Nesmazatelná připomínka mučí,
vzpomínka lží, svědkyně zrad.
V noci ať šeptá, ve dne hluku hlučí:
„Bil jsi se jedenkrát!“
Ne útěchou, ať spíše bolestí je,
jež večer lože postele.
Ať hadem syčí a ať vlkem vyje:
„Prchl jsi zbaběle.“
O čistém mládí nehovoř si denně.
S pohádkou končí už.
Tu útěchu přát možno kleslé ženě,
jí nemá kleslý muž.
Ne na jiných, to na sobě je zrada,
již tvrdýma mstím rukama.
A toto F, jímž drtím vaše záda,
toť Fueramus Pergama.