I.
(Březen 1891.)
– „Hofrát, nu, hofrát. Mluví. Pán Bůh s námi!
Kam vedete nás, páni hofráti?
Lev český dal si vyrvat sousto z tlamy.
Má znovu vždy si dát je vyrvati?
Ne, nechceme jít zbahnělým tím směrem.
Kde staré vaše heslo: Nedat se?
Taaffe, ten odkopl nás Kassererem,
a tatík Rieger zplodil punktace.
Ne, nelze práv svých žebrácky se zříci.
Kde starý oheň, páni ve fraku?
Tatíček Rieger vlast svou zoufající
za něco sklenek prodal cognacu!
Ještě že prsa mužná dosud máme,
jež přízeň vlády ni řád neláká,
srdce, jež oheň nesou do tmy samé,
jak dá to Bůh a štěstí junáka..junáka...
152
Jsou naše nivy. V půdě naše zdatnost.
Kam miliony z Čech se odváží?
Slyš, králi, lid svůj: chceme samostatnost.
Šest milionů je nás na stráži.
Náš každý statek hrad je. Oň se tříští
cizoty vaší pyšná potopa.
Jsme nezdoláni dosud na bojišti
a na nás hledí celá Evropa.
Zbabělé vůdce odmetem’ jak smetí.
Voličstvo pikle tajné rozbije.
Ku předu! Ruku podává nám, děti,
baťuška cár a věrná Francie! –“
Tak myslil Vávra. Ze schůze se vracel,
kde zuřil hluk a sta kde hlučela.
A jeho zrak se v stromů větvích ztrácel.
V březnovém vzduchu zeleň vzpučela..vzpučela...
Vál vlažný vzduch, už něhu jara věště,
o steré touze mluvil neznámé.
Strýc Vávra bručel cestou k sobě ještě:
– Tatíčku Riegře, my se nedáme! –