Evropa se neopičí.
Evropa jen američí.
Horečku má. Veselá je.
Za dollar jí nigger hraje.
Paříž září, Kodaň hýří,
Pešť je v gala, Vídeň víří,
Londýn zpívá novou notu,
Haag vyniká ve foxtrottu,
v tangu Stambul, v maxixe Řím,
Praha už se řadí k nim,
Moskva též chce tančit s nimi,
bič a hlad ji učí shimmy.
V sálech tančme vyšňořeně,
na pláži zas vysvlečeně,
pár a párek, pán a dáma,
v pyjama i bez pyjama.
Netančí jen zbohatlíci,
tančí také bolševici,
netančí jen celí lidé,
tančí také invalidé:
chromí účastní se hry –
one leg dance je dernier cri –,
z fronty nebo z revoluce
provrtané kdo má ruce,
po špičkách jde k polonnaise –
ne-li, tedy na prothese.
Gramofon tak měkce zní.
Kde však jsou ti ostatní?
Když se točí rudolící,
kdepak zbyli nebožtíci?
Utopení, postřílení,
pověšení, bezejmenní,
což jste, čačtí, mřeli marně
v Krasu, na Visle a Marně?
Vemte hlavy pod paždí,
zesnulí se nevraždí,
kost ať chřestí, mrtvola
toč a toč se dokola,
saisony to bude šlágr,
až se spustí danse macabre!
Vpředu tančí tambur band,
v čele všem, Franz Ferdinand,
za ním, ruce na šíji,
Princip skáče s Žofií;
sám, hej hopsasa, Jaurès,
aby myši měly pré.
Pak se rojí to jak myši.
Ze všech hrobů, děr a skrýší
na boží to spěje světlo,
že by jabko neprolétlo.
Masku kdo má potápěcí,
smí až do naha se svléci,
kdo si masku na plyn vzal,
pozná, co je karneval,
carmagnolu před kanony
tančí sta a miliony.
Stranou pusté tlačenice,
zrakem ulpěv na bambitce,
nejjasnější tančí pár,
s gosudarkou gosudar.
Carson vede irské kolo,
v čardaši má Tisza sólo.
Uprostřed je velký shon,
každý křičí: „to je on“;
tělo kryto ranami,
voják je tam Neznámý,
cár se na něm třepí pestře,
k Neznámé se tulí sestře.
Mistr tanců jen se dívá,
dí es ist erreicht a zívá.
Ale ani pomyšlení,
ještě dávno konec není;
ó ta nuda, na Balkánu
kdyby bylo po kankánu;
nikde není dotančeno,
kolo má jen různé jméno,
válka už se neříká,
ruin spíš či panika;
v Nipponu je elegance,
bušido jsou mořské tance,
Yankeeové nejsou opi,
oni jen se přievropí,
a kdo nechce zaháleti,
však si ještě zabaletí!