V autorské loži tiše lká
podivný potomek Sofokla.
Rozrušeno plní dům
nehellenské publikum.
Po troše váhání, s nechutí, bled,
rek sešlý na scéně vypíjí jed.
Jak hukot moře nahoru
zní hlasy zmateně k autoru.
– Efekty ovšem, pane;
bohužel otřepané –
– O banalitě autorově svědčí,
že blamoval se užitím těch křečí –
– V posledním aktě něco slušného –
– bohužel ne však od něho –
– V dramatu českém zpětný krok –
– rozbředlý, fádní dialog –
– Ležerní stavba dramatická –
– dramatu rek, nafouklá nicka –
– Scén postup k smrti zdlouhavý –
– Skreslené, nemožné postavy –
– žvanění bez hlavy a paty –
– a nestydaté plagiáty –
– úplnou vidět ignoranci –
– toť ještě horší nežli „Psanci“.
V autorské loži tiše lká
podivný potomek Sofokla.
Po trošce váhání, s nechutí, bled,
rek slušně vyžilý vypíjí jed:
Rozrušeno opustilo dům
nehellenské publikum.
Poslední divák smíchy se svíjí
na poslední galerii.
Teď už jen dívenka jediná
na autora si vzpomíná.
Upírá na něho plachý hled
– neuzřel také krásy svět! –
Autor se tesklivě zadumá:
Menšina vždycky pravdu má.
V dramatu dle jedné ctitelky
stupeň je pravdy převelký.
Tvářinka dívčina růžemi plane:
– – – Prosbu mám, pane.
ji vyslyšte
a pohlednici podpište!
Já ještě nikdy podpis neměla
autora propadlého docela.
Nehybně, jak socha komtura,
ční postat’ autora ponurá.
Po chvíli teprv nesmrtelný
vzdech vydal sotva slyšitelný.
– I ty, mé dítě? Pohlednice? –
Prch někam na poušť, nepsal dramat více.