KUPLET DIDAKTICKÝ
Za krásných dnů, ve vesny vzduchu vonném,
jenž nejvyschlejší srdce proniká,
pan X se potkal s panem Ypsilonem
a druh hned poznal v druhu básníka.
„Jste generace mladé prvá hvězda!“
„Laur měl by stkvít se Vašem na čele!“
Tak děli mnohé, co se lidem nezdá.
Jen vesele, jen vesele,
tak sejdou se dva přátelé!
Jak Adam rájem potom oba chodí.
A viděl Bůh: vše prosto úhony!
Za knihou kniha nádherně se rodí,
a za knihou se rodí poklony.
Velikost roste, genij stále roste,
a neroste-li, vzdme se uměle.
– „Vy genij“genij.“ – „Čníte, drahý, nad vše sprosté!“
Tak vesele, tak vesele
se chválí vždy dva přátelé.
Hra leta se tak vlekla dobrodušná,
až X kdys zradil přátelskou tu ctnost.
„– – Je kniha pana Ypsilona slušná,
však k Faustu ještě schází maličkost.
74
S partií jednou je to vůbec bledé,
čteme tam verše trochu omšelé!“
’Ký démon, pane, Vaše péro vede?
Jak kysele, jak kysele
se zříme tvářit přítele!
K slavnosti jarní Ypsilon, hle, nese
s nevinnou tváří trochu fialek.
– – „Verš X-ův čísti vůbec nemůže se
a psán je v tónu fádních lokálek.
Kniha, ne dílo: podškrtám to třikrát.
I jiné vady ruší znatele!
Homéra, bibli, Danta, Huga vykrad’.“
Jak kysele, jak kysele
se zříme tvářit přítele!
Morálku z toho hlásám mocným hlasem,
svět projdeš s ní, to, synu můj, Ti dím:
Chval každý duch též Hospodina časem,
však přátele své pochval především.
„Vy genij, Velduch, Obr,“ rci jen vezdy.
Kdo chválí málo, málamálo namele.
Jinak se stane, že též hasnou hvězdy,
a kysele, žel, kysele
se rozcházejí přátelé.
Duben 1903.
75