My prodělali spolu mnohou psinu
a bos jsem přešel řeku Berezinu.
Mám dosud reuma z příšerné té sloty.
Však šťasten ten, kdo ztratil pouze boty!
Zle byl jsem na tom jako slepé štěně.
Na druhé straně byl jsem však též v Jeně
a pytlačil jsem často v cizích zelích.
Na avantury myslím ve Španělích.
Tam pila krev mi jedna bujná holka.
Vdov po mých druzích mnoho teď to prolká.
Dnes u císaře sloužit volím znovu,
neb v dobrou hvězdu věřím Císařovu.
Mně Bourbonů je hnusná barva bílá,
u císaře jen blahobyt a síla.
Ideu národní já v tomto jmenu
docela krásně vidím zosobněnu.
Já nevím, bratře, jak to půjde teď,
však státi budem’ zkrátka jako zeď.
Co možno také nyní počíti?
Dnes kinematograf to zachytí.
A na konec by přišla do listů
sensační zpráva: „Útěk gardistů!“
A protož, ať se směje mnohý slon,
já volám hrdě jmeno Napoleon!
Gardisté moji, vám já zcela věřím,
vy bídáckým se nerovnáte sběřím,
jež tomu dnes a jiným zítra slouží
a opustí ho, když se octne v louži.
Gardisté moji, věrnost hodna chvály!
Vy můžete to přivést na maršály!
A pročež volám nyní stále více:
Jste povýšeni na šlechtice!
My voláme, až otřásá se šer,
velikým hlasem: vive l’empereur!
My tři jsme velcí, máme pevnou vůli
a nižádných se nelekáme kulí.
A kdo má vůli, přivede to k čemu,
věc hlavní vůbec nikdy nemít trému.
My bít se budem statně jako dosud
a komandovat budeme svůj osud!
My voláme, až otřásá se šer,
veliké heslo: vive l’empereur!
Vy všichni, již se díváte zde, vizte,
zde duše dvě jsou veliké a čisté!
Dělají všechno, co je možno dělat,
a bourbonských se nelekají selat.
Ti půjdou statně, na rtech pyšný smích
sekati do beefsteaků anglických.
Dva heroové jsou to velicí
a od té chvíle zvou se šlechtici!
Čin císařský to věru je,
Napoleona každý miluje!
Za něho budem’ bojovat a padnem’.
Já v zápalu vás vidím dneska řádném.
Zaplašte, reci, s čela všechnu dumu.
Dám vyvalit vám ven sto beček rumu.
Molodci, pijte, ale mojí ke cti,
dřív nežli kule na nás budou mésti.
Aj, maršálku, už taky tedy bdíte?
A jaké jste měl spaní? Znamenité!
V táboře našem chrápe veškerenstvo,
neb každý ví, že tady veličenstvo.
Jsou slova vaše podobna tak broskvi.
Mám důvěru já ve vás, kníže z Moskvy.
Však mnohdy přec mne sužuje zlý zjev.
Já prolil už jsem v světě mnohou krev.
A čím kdo zachází, tím také hyne.
Váš věhlas, veličenstvo, nepomine!
– Však, když jsme se teď pěkně vyspali,
což bitvičku abychom vyhráli?
Nemají o čem časopisy psát!
Nu, něco se již musí riskovat.
Ať adjutant Váš po táboře jede
a oznámí všem, že se bitva svede.
Nač třeba dlouhých myšlenek a dum!
Můžeme, sire, vzíti s sebou rum?
Císařské slovo já neberu zpět.
Garda je zvyklá pít a zabíjet.
...Závratě silných! Králstva! Mám Vás znova!
Zas záříš mi, ty slunce od Slavkova!
Mé století! Jdu v tebe! Chvíle bájná.
Vašnosti, to je citát z „Falkenštajna“.
Toť chyba lávky! Vytřel jsem Vám zrak.
Sic trochu Hilbert, spíš však Bergerac!
Mám po táboře hned jej roznésti?
Chraň, Bože! Hilbert! Strašné neštěstí!
zhoubu by neslo i mým slavným zbraním
veršíků pár... „osobním vyrovnáním“!
Z daleka, sire, přišel tady kdosi,
o audienci tuze pěkně prosí.
Mluviti s nimi dá se čertovsky,
neb tuze špatně mluví francouzsky.
Jak náměsíčník prvý pohlíží
a zpívá jen: Paříži! Paříži!
Jde druhý vážně, nepřátelský světu,
a neustále křičí: Krise je tu!
Co v končinách Vy chcete nyní těch?
My, veličenstvo, přicházíme z Čech.
Omyl snad nesvádí z románů
Čechy si plést se zemí cikánů!
Dir sprich’ ich, Jehova, ewigen Hohn!
Ať žije la grande nation!
Je země naše místem starých sporů,
Vás přicházíme žádat o podporu!
Je hlavní město v zemi české Praha,
kde český živel stále víc se vzmáhá.
V redakcích, v stínu starých kolosů
je primátorských sídlo lososů.
Však Germánstvo nás přece zatopí
bez sympatií celé Evropy.
Je láska k vlasti velkých činů zárod.
Sire, ó spaste honem český národ!
Nás uvádělo francouzské vše v žár,
ó veliké slovo: la gloire!
My k Vám jsme přišli, což si zvláště cením,
let šedesáte před svým narozením,
poslušni autorových povelů.
Panečku, já mám v kapse novelu!
Jeden můj známý, neunavně činný,
přeložil mi ji do frančiny.
Neřeknu, kdo čin spáchal rekovský –
– byl Jelínek to nebo Bačkovský? –
však potom pošel, šelma prohnaná,
než přeložit moh’ ještě „Voldana“!
Kde otisk’ bych ji? Zdaří se to kdysi?
Sire, přec máte styky s časopisy?!
Tož z toho Vaše veličenstvo uzná,
že váha celé věci vskutku hrůzná.
Chcem’ v lásce věčně, vašnosti, vás chovat:
Což nechtěl byste dát se korunovat?
Korunu českou bez nároků na dík
nabízí Vám dnes nezrozený Hladík.
Kéž byste, pane, český národ zvedl!
Hladíčku, vidíš, ty jsi dobrý kédl!
Zmizí mlhy, nad námi jež visí,
Sire, máte styky s časopisy?
Hej, sire,... inu, císaři... hej, pane!
Zdá se mi, že už táhnou Angličané!
Odpusťte, páni, povinnost mne volá!
Já nejsem zvyklý konat něco z pola.
Už dávno mému příčilo se citu,
že nepěstíte žádnou humanitu.
Chci ideje vám svoje vyložiti.
Promiňte, páni, moment, musím jíti!
Hej, sire... nu, sire... račte jíti!
Mně zdá se, pane, že jsme vlastně biti!
Jaké to nepříjemné intermezzo!
Ujasnit sobě problém, to je něco!
Nač prolévat krev? Jaký strašný zvyk!
To praví Vám dnes Tomáš Masaryk.
Chci v pravou kolej dovésti Váš osud,
a proto jsem tu, nezrozený dosud.
Snad urážím Vás smysl historický:
přicházím prostě nevčas, jako vždycky.
Váš velký duch uvážiž na chvíli,
k jakovým koncům vede násilí.
Co dělat, dítě? Cenu v sobě chová
jen humanitní snaha osvětová!
Pochyby Vaše jistě zkonejší
přečtení „Naší krise nynější“.
Okamžik vhodný přišel právě dneska,
vyložit, jaká myšlénka je česká.
Vše vyložím, důkladně, jak se patří.
A začnu předem už od českých bratří.
Ne chauvinismus, jenž se v mlze ztrácí,
my navázati chcem’ na reformaci.
Též doporoučím péči ideální
studium mé „otázky sociální“...
Hej... sire... nu, hej... sire... možná-li...
Mně zdá se, že jsme bitvu prohráli.
Ne, ztraceno nic není. To lid ví.
Já sám se musím vrhnout do bitvy.
Co Veličenstvo tedy udělá?
Kdy vytištěna bude novela?
Rač vyslechnout... Mne dříve! Neukvap se!
Násilí ustup! Pomoz Čechám! Zab se!
Nic nezbývá, než ptát se: quis, quid, ubi?
Já pouze smím být v polemikách hrubý!
Pusťte mne rychle... pusťte, pro peklo!
Mně zdá se, sire, že vše uteklo.
Jen stará garda dodržela slovo,
v dějiny vpsala slovo Cambronnovo.
Chuděrky, padli v boji ubohém!
– Sire, Vás čeká kočár za rohem!
Vše ztraceno. Toť látka pro tragika,
Hladíka nezbavit se, Masaryka!