Zněl vánku teskný dech a mírný šelest stromů,
po stráni letenské já ubíral se domů.
Noc byla měsíčná a nikdo nešel tady;
a stromů vinil sten mne z podlosti a zrady.
A stesk mne přepadl, jenž vůbec nemá jména.
Má hlava vznícená a grogem rozpálená
tiše se sklonila... a s pomalého svahu
v té noci podzimní já dýchat slyšel Prahu.
Hlas dálné krajiny ve stafáži té cizí
zas ke mně promluvil... hlas, který zmlká, mizí...
hlas, který otráven je dávno zašlým časem.
A já byl zalekán a strnulý tím hlasem.
– „Z té teskné roviny, kde volně teče Labe,
kult nekonečna vyrost’ v duši slabé;
pro efekt jeden hmoždil jsi se hloupý:
nádherná budova a filigránské sloupy!
Byl’s dítě dumavé a plné víry prosté,
byl’s dítě neblahé, jež stranou od všech roste,
byl’s dítě bojácné, jež časem příliš snilo.
Ó, dítě Polabí, co z tvojí vlohy zbylo?
Tvé oči zrosila dřív než tvá bída lidí.
Byl’s z oněch hřešících, již hřích svůj nenávidí,
k pokání hotový, ochotný dobrým býti,
hledící k azuru, jenž nemoh’ nasytiti!
Na nízké lavice si vzpomeň rodné školy,
na hlavu hošíka, skloněnou nad úkoly,
na chůzi po mezích, když soumrak časem přišel,
na šelest strašidel, jejž za keři jsi slyšel!
Na duši oddanou, s níž k zpovědi šel’s prvé,
na prudké záchvaty své mladé, horké krve,
na dávnou dychtivost, s níž ssál jsi všechno v sebe,
hřích, dobro, velikost, a velký pathos nebe!
Až k slzám hnula tě ta historie stará,
naivně oplakal’s padlého Otakara,
z falešných fabulí jsi cítil vanout temně
ponurou předtuchu o zašlé slávě země...
Jsou hory k severu, jichž výše výtku chová.
Ty prošel’s ulici blízkého Liběchova.
Zde cizí rasy vpád jsi cítil náhle cele
před sochou banální Císaře Němčitele.
Ó, dítě Polabí, zda blouznivost se vrací,
s níž šel jsi rozechvěn po tiché navigací?
Po břehu Sidónky jak šel jsi tenkrát měkký
a stromy viděl růst tam ve hladině řeky?
– A nyní loutkou jsi, jež má tři, čtyři gesta
a svojím posměchem ty ještě chudší trestá.
Ta gesta přispějí – ač jinak jsi vždy sušší –
k zábavě kaváren a papírových duší –
Vždy někdo najde se, kdo mocným hladem hýká,
punc dá ti ochotně vtipného satyrika
k zábavě kaváren a papírových duší.
– Ó, dítě Polabí, proč den jsi ke dni sušší?
Vím, modní idiot ti jistě potlesk dodá,
že občas baví to a že to nyní móda;
neděsí časem tě ta smečka příliš vděčná?
V duši ti kdysi kult rostl nekonečna!
Kde velké koncepce, kdes starou nechal víru?
A slyšíš ještě hlas mluviti všehomíru?
Znáš lidských srdcí tep a oči extatické?
a teskný labyrint ubohé duše lidské?
A hledíš bez citu, jak život dále plyne.
Kdos hladem umírá a někdo v dolech hyne.
Kdos klesá pomalu a vrávorá tu tmami
a mizí pojednou mu půda pod nohami.
Jsou hory k severu, jichž výš výčitku chová.
A cizí rasy proud do břehu bije znova.
Kus za kusem se rve; ty hledíš na to zchladlý,
čteš klidně v žurnálech: hle, Kateřinky padly!
Se svojím talentem, jenž snad se v tobě kryje,
čím přispěl’s k zmocnění národní energie?!
Nad Prahou usnuvší jdeš s nerušeným klidem:
rci, dítě Polabí, čím přispělo jsi lidem?
En passant otrávil jsi mnohou dobrou bytost.
Snad nuda byla to a snad jen příležitost.
A jestli vzpomeneš, teď úzko ti je z toho.
Tak málo dobrého a špatného tak mnoho!
Já nevím, je-li čas, a můžeš-li se vzchopit...
Slyš bouři z severu, slyš barbarských tep kopyt,
slyš posměch cynický, jenž políčkem je ránu,
slyš žvásty ničemů a tlachy šarlatánů!
Je chvíle poslední... a snad i ta už přešla.
Bez tepla, bez vznětu jde generace sešlá.
Probuď se, můžeš-li: ty zabloudil jsi v hvozdě.
Probuď se, můžeš-li: však běda, je-li pozdě! –
Zněl vánku teskný dech a mírný šelest stromů,
po stráni letenské já ubíral se domů.
Noc byla měsíčná a nikdo nešel tudy;
mně bylo, na rakev jak padaly by hrudy...
Hlas dálné krajiny ve stafáži té cizí
zas ve mně vyvolal shluk hořkých, těžkých krisí,
hlas, který otráven byl dávno zašlým časem.
A já byl promrazen a strnulý tím hlasem.