TŘI ŘADY OKEN...
Tři řady oken ponuře
ven dívají se do ulice.
V zdí monotonní kontuře
tušiti dá se nemocnice.
Svou vůní z dálky ovane tě
a jsi-li zdráv a mladý,
nepůjdou s tebou nikdy v světě,
tři smutných oken řady.
Portýři lenivě hovoří.
Já tuším choré, kterak leží bledí,
znak smrti, který znetvoří
oči, jež kamsi do záhrobí hledí.
A z omámení vyrušen
mám dojem zrady.
Do nitra civí celý den
tři smutné oken řady.
Umírá nikdo, někdo nehyne.
Pošimrá nemoc, někdy škrtí.
Však ani čelo jediné
bez stigma neodejde smrti.
Bylo to tak: já mezi květy šel
a vyšel ze zahrady.
Tu před sebou jsem náhle zřel
tři oken řady.
165
Tak se mi zdá, tam nahoře
že ležím opuštěný všemi.
Duch naposledy bloudí v prostoře
a tělo zvyká zvolna hníti v zemi.
Návštěvy nejdou. Někdo zahyne
a někdo uzdraví se tady.
Však tobě nic už v světě nekyne.
Tři mlčí oken řady.
Časem sem přijdou doktoři.
Táží se, kývnou, odcházejí.
Však červánky když zahoří,
je vždycky ještě zoufaleji.
Dotkne se lehce a pak uškrtí.
Odkud sem přijde? Chodí všady!
Krev mají, hle, a parfum po smrti
tři oken řady!
Nade mnou život došuměl
a okna ta jsou hrobu hrudy.
Kdo vzpomínal, ten zapomněl,
že stál jsem pyšný... nad osudy...
– – – Procítáš... čelo rukou mneš. –
Což? Nechvěješ se... ani trochu?
Zahyneš... tedy zahyneš?
Den celý bledý jsi tak hochu!
166