Tak jdeme líně a choře
v svou moudrost upjatí.
Duch, který po Bílé Hoře
znal jen se poddati,
pod sesutými krovy
vítězův čekat vztek
a s křesťanskými slovy
dát hlavu na špalek.
Jdem’ zbaběle a měkce
zmoudřelých plni slov.
Tušíme sudby lehce
dunění katastrof.
A každý systém chová,
jejž žákům rozvíjí
bez vzdoru Samsonova,
jenž v smrti zabijí.
A ruka chabě padá.
Příval nás zatopí.
Co činit? Těžká rada.
Snad pomoc Evropy?
Passivně vyčkáváme,
co přinese nám věk,
a křesťansky pak dáme
své hlavy na špalek.
Noc. I v tmách nutno zříti.
Smrt tedy, chcete-li.
Než, souzeno-li mříti,
jen ne tak zbabělí!
Cos číhá. K čemu strachu?
Smrt? To je možné dost.
Jen v bělohorském prachu
nečekat na milost!
Smrt. Ne však beze stopy.
Je moře bez meze.
A ten, kdo v něm se topí,
nechť strhne vítěze.