– „U žida lampa podezřele bliká.
Noviny vezmeš – svět tak pustý je.
Odveta pryč je, zkrotla republika.
U čerta, co to dělá Francie?
Molodci darmo za cára se bijí.
A zmrzlá zem’ je špatná poduška.
Port Artur pad’. Je mrtvo v Mandžurii.
U čerta, co to dělá batuška?
V továrnách dělník zastavuje práci.
Je bída. Lze se bíti pro bídu?
Kněz Gapon. Car, ten odmít’ deputaci.
Co dělá vojsko? Střílí do lidu –
Čím dal tím hůř, to říkám sobě denně.
Svět hloupne stále, zříš to po chvíli.
Jen císař Vilém mluví nyní méně,
však jak by se mu prsty dloužily.
A doma pusto. Což nás něco šálí?
Kam jdem’ to takto, všichni rohatí?
Dříve nám aspoň jen nic nedávali.
Teď však už chtějí také ubrati!
Nic nezbývá už prý než humanita.
Dejme jim všecko: kraj i vesnice.
Pan doktor v Borku všechny Němce sčítá.
„Kam bychom došli, takhle bránit se?“
Nač hledíš, všechno pokorně se krčí,
zbaběle zem’ se do brázd ukrývá,
zbaběle k půdě naklání se smrčí.
Jen Popper, žid, se stále usmívá –
Ví on, co ví. A čeká tedy klidně.
Mne sobě, vidím, ruce potají.
Dobrá, tož nic nám nepřinesli z Vídně.
Ale když statek jednou prodají? –
A Vávra kráčel tiše po své cestě
šedivou bradou občas kývaje –
A marný vzdor mu sevřel jeho pěstě,
jak zahleděl se němě do kraje –
Šel časný soumrak, stíny rostly tmavé
a obzor byl tak chladný, zsinalý. –
Nějaké ruce, příliš nedočkavé,
po zděděné mu půdě sahaly –