BALLADA 8.

Jiří Mahen

Jen hrdý být a všechno, všechno chtíti a člověk byl a ve štěstí tu žil! Jen protkej všechno červenou si nití, bys v labyrintu šedi nezbloudil! Co příštích máš jen ve svých rukou chvil! A všade zvláštní krásná záhada, tvé říše všade velký kus a díl však měsíc denně jinak zapadá! Jen klidný být a všechno prostě vzíti, co anděl včera na úhorech sil! Když v duši touha plamenem ti chytí, dbej, touhou větší bys ji uhasil! Tvůj život roste, o čems včera snil, se s tebou v noci k spánku ukládá, by zítra hlas šťastný probudil však měsíc denně jinak zapadá! tedy sopky na cestu nám svítí, z lesů volá nočních ptáků kvil, třepeme se jako kořist v síti, nám v srdce strach se ještě nevloudil! Však s námi osud vždycky dosud byl a jeho přízeň rádanerada! Již duní příliv věčně živých sil Však měsíc denně jinak zapadá..! Je člověk tu, by jenom žil a byl? Proč krotká zas vábí nálada? – Ó příteli, radu pro skryl: Však měsíc denně jinak zapadá!