Kolikrát když tak na ně se dívám
a vím, že se neotevře, neotevře
tvé okno –
nevím, co mou to přepadá duši.
Skláním já hlavu, skláním ji přehluboko
a na lidi, na čtvrtku světa si myslím...
Tam za ním, právě tam za ním,
za tvojím oknem
(neboť všechna okna jsou jako okénko u vás)
dnes v noci viděl jsem seděti blázny
a nikdo jim nerozsvítil v mozku,
slyšel jsem sténat nemocné na smrt
a vykoupení nepřicházelo,
hmatal v něm tváře zoufalců,
jichž pranic už, pranic nezachrání –
ach okno, ty nešťastné okno!
A přece se otevře, poněvadž musí,
dnes ještě snad nikoliv, ale až zítra, zítra
tvé okno! –
Vzpřímím se, do výše pohlédnu k tobě...
Ještě tedy nikoliv, nepochovali mládí
a cymbál jeho dál písničkou hučí –!
Jak to, že zadrnčelo náhle tak sklo
u tvého okna –
(jinak proč od práce byla bys vstala)?
Hle, moje lásko, bylo by to tak jednoduché:
kdyby tu bylo vždy porozumění,
jaké mohutné citových výbojů vlny
třásly by to všemi okny,
jaká telegrafie jisker blahodějných
drnčela by zvonky po celém světě
a nakreslila by růži veselých ornamentů
i kolem tebe, ty šťastné a veselé okno –!
A přece když zase tak na ně se dívám
a vím, že se otevře či neotevře
tvé okno,
dobře vím, co v mé je ukryto duši –
láska i porozumění
dneska se vzali a slaví v ní svatbu...
Pijí a hodují, ale výskotu neslyšeti,
tančí, hovoří, ale cymbál jen napolo hučí
(kéž by taková byla i naše svatba!),
pak ženich nevěstu za ruku bere,
naklání k ní se, po vlasech ji hladí,
na práh druh o druha opřen vycházejí
a prostými na tebe zírají zraky:
Ta chvíle! Slunce! jeho polibky na něm!
Okno, ty okno tam ve druhém patře!
Zrcadlo, zrcadélko
pro čahouna přeohromného –!