Nad lány úrodnými stojím bez hnutí.
Jak divně dojímá dnes polí úroda!
– Mák zkrvavělý mezi klasy svítí,
v pšeničném planém vlnobití –
oh, jaká krásná neshoda –!
Jak refrén písní dávno nezpívaných
by někdo zpíval v ticho slavnostní...
Dva květy rudé tisknu ke rtu svému,
k útěše srdci často zrazenému
toulavá píseň čistým vzduchem zní.
Má tóny zvláštní, štěstím zbarvené,
jak po strunách když ruka přežene
se v náhlém chvatu toužíc sevříti
souzvuk, jenž musí zazníti
v temno k pohádkám zladěné.
Krev máků piju rety horečnými.
– Má úroda, má duše, vzejde-li?
Zní píseň svobody tak měkce, dlouze,
přízvukem smutným o mé trpké touze
však sní teď alt v ní jemný, nesmělý – –