Tak nikdy snad nekvet’ starý ten akát!
Najednou v bílý se zahalil šat.
Oh – srdce moje – pojď spat! Pojď spat!
V podvečer jarní snad k zvědavé písni
pro cizí krásu se nedáš mi zlákat?
V měděných parách čerň mátožných stínů
zapadá, splývá... Ten dočasný klid
i my jsme, děťátko, chtěli kdys mít,
zima by přešla a jaro by zvalo.
Stromek však tvůj proč bez květu hynu?
Tak nikdy nekvet’ snad akát ten starý!
Uctivě smekám – však před kým – kdo ví?
Celý můj život dost nehotový
na slávu trav polních pro tebe myslí –
na bouře zrozené tichými jary...