A ještě tady ta jedna spirála!
Když už ses tolik jich protančit nebála,
nač ještě otálet, nač ještě váhati,
když zmýlená neplatí –?
Oklamat chtěla-lis, ošálit, otupit,
pak můžeš jít!
Leč pro ta muka a bolesti smutné
já nebýval bit.
Ruce mi vázali, svědomí klidnili,
po hlučných trzích mou dušičku vodili
občánci moji rozmilí.
Vzpomeň! – Ten útěk, kdy spolu jsme prchli!
Ty – růže ve vlasech s úsměvy rána.
Podzemní práce vášnivých chvílí
jak byla požehnána!
Do větrů bouře jsme vyjeli prudce,
koníček zařehtal hola, tak vesele!
Neviděl, netušil, dlouhá jak cesta
v krajině smutně je setmělé...
Neplač, že zahynul. Vím, je ho škoda.
U srdce často zlá bolest hlodá.
Zahynul, zahynul. – Šli jsme pak pěšky.
V západě krvácel mrak deštěm těžký.
Uhnutí napravo, uhnutí nalevo –
čtyřicet spirál jsme protančili,
čtyřicet spirál nemělo konce,
tisíckrát spolu jsme zabloudili –
A ještě tady ta jedinká spirála!
Když už ses tolik jich protančit nebála,
nač ještě otálet, nač ještě váhati,
když zmýlená neplatí –?
Tanči! Číš plná je na stole u mne.
Přijď ke mně, štěstí mé nerozumné!
Je tvého hříchu více už třeba
než denního chleba!