Okamžik ještě! Chci přec radu dát!
Příteli drahý, měl jsem tě rád –
dvé temných zraků, na líci bída,
na čele úzkost, hroby jež hlídá –
znám dobře tě, dobře. Stůj!
Dokud je čas, se vzpamatuj!
Nechte mne přece! To chci teď zřít,
chuďasu kam až možno je jít.
Do pekla blízko je, ke smrti blíž.
Dech obou v tváři když ucítíš,
příteli, pozor dej! Stůj!
Nad propastí se vzpamatuj!
Okamžik tenhle byl nebesky hezký.
Najednou naše se potkaly stezky.
Prsa se úděsem hanebným dmou,
smích roste každičkou minutou –
Do srdce mého než zjev jeho všel,
bolestí trochu jsem přetrpěl.
Okamžik potom byl nebesky smavý.
Staré mne zvábily najednou hlavy.
Rodičů ruce synáček líbá,
nad jejich starostmi dojat se shýbá.
Něco však dere se do jeho očí:
teď – teprv – smysly se v závrati točí...