NA KONEC

Jiří Mahen

A třeba skrytá lhala skaliska, že pustila jen v čase milosti ta hrůza srdce nezíská. Na skále stojím, vlajku vytahuji, z černavé barvy rudá stala se. Jak omamně zas vichry z moře dují po nutném zápase! Tak duši jímá touha vyjet zas a v dál se brát za cíli vlastními. Válečný, duše, věru nastal čas! Na první tvrzi vlajku vytahuji, nad smutkem dávným racek směje se. Jak vábivě zas vichry z moře dují –! Kam nyní bouř lodi zanese? Kormidlo v ruce, zírám v širou dál. Koho jsem potkal, třeba nepřál mi, naposled každý v plavbě pomáhal. Po větru vlajka nad stožárem vlaje. Teď vesla výš! A stále vpřed a vpřed! Tíživé mdloby, která zabita je, vzpomínáms láskounaposled...

Místa a osoby V textu básně jsme se pokusili najít slova, která označují konkrétní místa (města, státy atp.) a osoby. Výstupy jsou založeny na datech z projektu PoeTree (místa) a ruční anotace básní pracovníků UČL (osoby)."

V této básni jsme nenašli žádná místa
V této básni jsme nenašli žádné osoby