Pod mrtvým stromem dříme v ráji Eva –
jaké to divné náhle rozcestí!
A div, že srdce navždy neumdlévá,
když sní jen chvíli nyní o štěstí...
Proč, Magdaleno, nechceš rozkvésti,
proč poroučí ti ještě lidská zlost,
jíž těžko smírnou oběť přinésti?
Chce mít svou chvíli dnes již budoucnost!
Sám boha svého proč si každý hněvá?
Proč srdce naše není beze lsti?
Jdou starci zprava, posměváčci zleva,
ten čichá výsměch, onen neštěstí,
a leckdo jenom plno pověstí –
co říci mám tvůj pouhý náhle host,
když listí všade prostě šelestí? –
Chce mít svou chvíli dnes již budoucnost!
Je každý výkřik lehký jako pleva
a slovo čest je plno neřestí.
Se zoufalostí naděje se slévá
a s velkou slastí hrůza bolestí...
Tak čekáš stále nutnou se zvěstí.
Co chrání to však divná tvoje ctnost?
Kam sama sebe chceš to zavésti?
Chce mít svou chvíli dnes již budoucnost!
Své vlasy chceš-li pro mne rozplésti,
nuž, rozpleť lana, na nichž visí most,
jenž nedoved nás včera unésti!
Chce mít svou chvíli dnes již budoucnost!