Jak často zřím tě ve snách před sebou,
má lodi tajemná a přece tolik známá!
Kol pláče den, ty letíš pod hvězdama,
kol teskní noc, ty září slunce pluješ,
mé srdce uvadá, ty plachty roztahuješ –
kam řítíme se, jaký cíl tě vábí,
za moři sedmi, sedmi za horama?
Jak často zřím i tebe před sebou,
ty muži tajemný a zase s rysy mými!
Kormidlo z ruky včera přebral jsi mi,
teď zas je pouštíš – prst tvůj na mne kývá,
a snad že právě vichr v ráhnech zpívá,
se usmíváš a z přídě na mne zíráš
zas pohledy tak divně zmatenými!
Jak často zřím i tebe pod sebou,
ty moře záludné a věčně milované!
Tvůj sykot slyším, vln tvých rachot divý,
leč dneska stojím, ať se co chce stane:
Ty lodi tajemná, tvůj úkol duch můj tuší,
ať pluji kamkoliv, já v srdci též vás nesu
a já vás ovládnu, až hodím vám svou duši!