Slyš, stromy navečer jak divně hovoří,
slyš stromy pod lesy, slyš jejich divný smích!
Jako když první bouř se rodí v pohoří
a první hrom už mumlá v nebesích –
ej, hojá – hoj...
Teď větve srazily a práskly haluzemi,
teď natáhly zas pně a zase tiše stojí –
jako když láska rve se s nadějemi
a rozhodného útoku se bojí –
ej, hojá – hoj!
Slyš, teď to šumění zní známým chichotem,
brunátný plášť se s nebe v lesy spouští...
Ó, slyš jen srdce své! Což nechvěje se zem?
Jsi všemi opuštěn, zas v beznadějné poušti –
ej, hojá – hoj!
Hrajte tu píseň však, vy hudci nad hvězdami,
a nedopřejte v noci stromům v lese spát –
vy moci nebeské, jen hřměte fanfárami,
vždyť dole vyje pes a člověk zas má hlad –
ej, hojá – hoj!
Slyš – stromů zařvání jak rozlehlo se zas,
slyš, kterak hovoří má bouře pod lesem!
– Jsme, bratře, u tebe a slyšíme tvůj hlas
a stesk tvůj do ráje i v peklo zanesem –
ej, hojá – hoj!
Tam všechna lítost tvá ho v branách přibije
a místo hřebíku dá celý život lidský –
Když smysl života jen chvíli marný je –
mstít se a bouřit se už proto budem vždycky
ej, hojá – hoj!