Jako výstřel vyšvihly se
náhle z tůně prostoru
a již krouží nade strží –
stoupají až nad horu,
a jich křídla nepohnou se
často celé minuty –
a pták jak by z prázdna visel
přibitý a přikutý...
Teď se ztratil – snad ho mračna
pozřela a zakryla –
jako kámen padá nyní,
který ruka pustila,
teď jak chmýří potácí se
nesen, vrhán tam a sem –
teď se celým tělem vzepřel,
perutí i ocasem...
A zas jak výstřel fičí
vzhůru z tůně prostoru...
Co se ještě k zemi díváš,
hochu, místo nahoru?
Myslíš snad, že tvoje touhy
jiné nežli ptačí jsou?
Křídla máš-li, roztáhni je,
nad světy tě ponesou!