Jak v poušti lev, tak v skalách černá zmije
a v moři červ má právo žít a růst –
ó Izraelští, kdy váš nářek zmizí
a tupá stížnost vašich zprahlých úst?
Noc bezedná, jež na kraj celý padla,
mne vedla k srázům, kam jen slepý smíš,
a co jsem zřel, to vyprávím vám dneska,
že nevydržím, nevydržím již:
Tři ďábly zřel jsem, na žernovu strašném
konali práci – svět byl hrůzou tich –
jež otřást měla sloupy země kolem
i stolcem toho, jenž bdí v nebesích –
jediné zrno ti tři ďasi mleli,
jediné zrnko menší nežli prach,
jež moudrost věčná vybrala si kdysi
a pro vzrůst už, když svět byl v temnotách.
Ó Izraeli, znáš těch ďasů jména?
Vrch každý mohou semlít na padrť,
já v žilách led už místo krve cítil
a do mých tváří dýchala už smrt,
leč se skal těch mne přece nesrazila
ta práce obrů, peklem najatých –
svět zašuměl a náhle zajásal si
a jak by anděl sám byl na mne dých –
nadarmo kámen jako hora sténá,
nadarmo ďábli ježí obočí,
než nadějí se a teď zas! a zase!
zpod žernovu zas! zrnko vyskočí...
Nadarmo všechno! Zase vyskočilo
a marně zas je chtějí rozdrtit,
kol jak by celé burácelo moře
a temnem meč se archanděla kmit –
teď zapadlo jim, hledají je, marně –!
Nadarmo dupou vztekem zuřiví,
nahoře orel pod oblaky pluje
a slunce nese úsměv zářivý:
Nač věšet hlavu? Jedno jen chce osud,
když nechal žít už vaše praotce –
máš kořeny, nuž rozkveteš a vzrosteš
a celý národ vydá ovoce –!