Pomalu, myslím, přece klíč ten najdem,
jímž tajemství se světa odmyká –
leč nebude to, dnes to jasně vidím,
pražádná chvíle slavně veliká –
už rodí se to, v nitru mém to klíčí
a zítra možná ukáže to list:
do velké knihy různých dnů se dívám,
prohlížím stránky, učím v ní se číst...
Přerychle kdysi konec hledali jsme
v té kníže honem, kdo chtěl čekati?
Zřím přátel řadu, hlava točí se jim
jen samou vírou, samou závratí,
leč dole řeka, rmutná řeka plyne,
krok jeden chybný a už plovou v ní –!
Dny včerejší – kdo na vás zapomněl by –
vy pěkné dny a noci naivní?
Ne rychle tak se potom léta hnala...
Za chlebem člověk vyšel do světa,
den jeden hýřil z bytosti tvé vyšel,
den druhý do ní vcházel asketa –
podivné hraní! Zatím lidé mřeli
a třepily se naše ideje...
Stanovisk tisíc na stůl čas ti hodí
a každé z nich už nějak správné je!
Blázinec! – duše oklamaná vzdychá,
pro slípky kurník! – hlas dí kohoutí,
– Tvé strašné kráse – snílek v prázdno šeptá,
– jen smrtí svou se mohu vyhnouti –!
– Své stříbro dej sem – slyším řev – a zlato!
– Do všeho rudou rozkoše chci nit!
Jdu, kudy jdu a žiju, kterak žiju...
Co, živote, já na tobě mám chtít?
Pomalu nějak zrám zas na studenta,
jak býval jsem jím nitro oddané,
leč je tu kouzlo, že až strachem o ně
chvílemi srdce bíti přestane...
Ten pocit ráno nejsilnější bývá:
nadchází léto nejkrásnějších let!
Child Harold jak by stál mé u postele
a hleděl se mnou v nekonečný svět...