Není kopec jako kopec,
není skála jako skála:
tahle pro mne temný granát
kdysi v mládí schovávala...
A sotva jsme povyrostli,
k ní jsme jako včely létli,
na ní vzácné orchideje
pro naše nám sbírky kvetly.
Léta šla – my kraje přešli,
kolem jiné skály stály,
leč my přece na tu jednu,
na ni stále vzpomínali.
Čert ví, co vše bylo na ní,
na kopeček byla malá,
a přec, jak by horou byla,
našim mozkům kralovala.
Sotva jenom ozvaly se
rašením v nás mladé síly,
do jejích jsme slují lezli,
jako krtci v ní jsme ryli,
marně ovšem... Na vrcholu
za pár let jsme nato stáli,
o všem na tom božím světě
s mračny hore rozmlouvali...
Daleko ach, od nás byla!
Lidské oči blíže byly...
Byl tam hájek na temeni
a tam zašel s milou milý...
Podzim přišel... Bouře listí
urvaly a rozházely,
na skalině vítr bouřil,
jaký vichor, vichor smělý!
Ale nač že všem nám byla,
ví to skála, víra smělá?
Nestačila parodovat
ozvěnou, co uslyšela...
Dole bída často táhla,
v šedé špíně nouze nahá.
Výlety šly – výskaly si
vedle hrobu sebevraha.
Léta šla a skála žhnula,
ještě v noci parnem žhavá,
na ní člověk seděl, oči
vyplakané do krvava...
Ach, ty skálo, kdybys měla
mozek lidský, lidskou duši!
Na ní nejdřív oněměli
nechápaví bozi hluší.
Má čas na vše doby svoje,
na slunce i na člověka...
Netvař se jen tvrdě tolik,
i tys jistě byla měkká!
Mlčí skála, neozve se...
A přec z ohromného ticha
právě odtud cos jak blaho
do mých dnešních snů mně dýchá...
Cítím, kterak ztuhla kdysi...
Nějak srůstám s celou zemí...
Na skále faun větví mává...
Usínám... A dobře je mi...