Nevzchází to slunce jasné z Biokova?
Jestli ono vzešlo, proč ty ještě spíš?
My jsme zase z lovu hezkou chvíli doma,
zase s bžundou, s bžundou jako stokrát již!
Nechce ryba, nechce do houfu se dáti,
tam, kde v množství jde už, dravá lapá ji,
nevím, co nám z chleba rybí maso vrátí,
pramen bídy zas nás napřed napájí.
Marně lampa září, jindy hra tak snadná,
černá stěna před ní roje rozptýlí,
co pod světlem skáče, není kořist žádná –
malá sepiola v kráse motýlí.
Marně patron hřeší, svičar hloubky hledá,
odkud ryba pouští pěnu k hladině,
nouze ráno sedá za nás k veslům bledá,
nouze, jak ji známe vzteklou jedině.
Kdyby usmála se, což by ubylo jí?
Člověku je úsměv vínem života.
Ještě ty mne opusť, padnu bídně v boji,
do rakve mne hodí hlad a žebrota!
Vždyť mám oči slepé, děvče milované,
nezhojí je nic, než poplach očí tvých.
Otevř okno, drahá – ať se co chce stane –
to, co zachrání nás, jistě není hřích!