Staří Řeci nechali prý pokladů tu hromadu,
já jich nikdy nehledal, že neberu a nekradu.
Po cestě když králů šel jsem – po čem ústa vzdychala?
Cesta že je příliš strmá, aby brzo přestala.
V sarkofágu nehledal jsem přetrženou dějin nit,
co v těch hrobkách rozdrcených, co tam ještě mohlo být?
Což jsem Avar, který loupil v hrobech, divoch odraný?
Teď tam zbyl snad jenom tabák, před financi schovaný.
V jeskyních prý mnoho zbylo – tam se toho utají!
Kdybys kopal, pozor dej si na granáty: bouchají!
Co mi po všem! Smyslu zbylo málo ve mně pro faleš,
poklady jsou hloupá bajka, poklady jsou stará lež.
Poklady – to nejsou zrovna perel mísa, zlatý prut,
to je spíše údiv, který k životu ti spraví chuť.
Co by mně ji napravilo? Sarajevský Mithra snad?
Před tou soškou doved’ jsem kdys v museu jak přibit stát.
To moh’ býti poklad pro mne! Starý svět se na mne smál,
jistě že by rád byl se mnou se zas jinam stěhoval.
Co je pán bůh v bílém sále, když tam nikdo neklečí?
Věru – odnést měl jsem já ho, pak teprv byl v bezpečí!
Pomoc’ bohu měl jsem! Jaká vřela potom ve mně zlost,
pro pár hloupých paragrafů zradil jsem svou povinnost!
Jaký div, že v městě prázdném auto přejet mohlo mne?
Ukrást boha měl jsem! Bože, vždyť to bylo ohromné!