Dna oceánů zvedají se a stoupají až k hladinám!
My všichni zhynem’, já však zvěděl, co dneska zítřek radí nám –
nuž, slyšte mne! Sem ke mně, ke mně! Sem ke mně, lidstvo zděšené,
a slyšte mne, než konec hrozný se s řevem zkázy přižene!
To dávno bylo ovšem psáno, že tato bouř se přivalí,
leč vy jste ovšem zázrak, zázrak pro svoje hříchy čekali,
nuž jednou hřích dál zůstal hříchem a nezbyl z něho jenom stín:
dna oceánů zvedají se a hory klesnou do hlubin!
Dna oceánů smrdí sírou a vše, co dýchá, zadusí,
už slyšíte, jak prasvět hučí, jenž rozlomí vše na kusy?
Kdes malý ostrov jenom zbude s úrodnou prstí v lůně skal
a na něm člověk zachrání se, by přece jen tu zůstal dál.
Nadarmo bárky chystáte si, z nich ani jedna nezbude,
jen tato loďka, na niž nesmíš mi sáhnout, černý osude!
Jen lidé dva dál žíti budou, však ani jeden ničema –
žena, jež dítě lásky nosí, a muž, jenž prosté srdce má.
Odstupte, starci, času není a hleďte, byste umřeli,
co za hodinu uvidíte, to nepřežije zbabělý!
Jen vizte – tam se kdosi střílí, tam dav se vrhá do vody,
však vír už hltá celé země a není už ni náhody!
Sem s matkou! Tyto oči modré zda za lidstvo se zaručí?
Ta žena bude držet zítra své dítě ve svém náručí!
Teď ještě muže! K čertu s vámi, teď všichni jste mí přátelé?
Tam toho vzadu postrčte sem, co hladil děti po čele!
Pryč s vámi, kteří naříkáte a loupili jste do rána!
Pryč s vámi, kteří jste nám lhali, že vy jste mravů záchrana!
A ty tam se svým zlatem v měšci a se stonavým zrakem zlým –
ty kdybys k nim se dotřít mohl, dno v loďce raděj prorazím!
A nyní pojďme, starci, ženy i pacholátka, v kopce val!
Byl Rozsévač, však v půdu sprahlou on svoje zrno rozséval.
Byl Otec – Syna jediného v svět poslal kdysi daleký,
by ti, kdo věří v Něho, žili a neumřeli na věky –