Je to pravda? Je to něco,
co se mi jen krátce zdálo?
Bylo slunce a to slunce
ráno se mi v oči smálo?
Jak to, že teď hřbitov cítím,
krtky slyším, hrob jak ryjí?
Co to bylo? Co to zvoní
vzduchem smutnou melodií?
Hej vy ptáci, což jsem zemřel?
Kdo to zvenčí jemně klepe?
To jsi ty, již zlatník žádný
v ryzí kráse nevytepe?
Malinko mne zvedni, matko,
co tu chtějí u mne všici?
Nebudeš se hněvat na mne,
smím jim ještě něco říci?
Jestli věnce nesete vy,
jak to starý zvyk prý žádá,
vyslechněte, pěkně prosím,
všeho lidstva kamaráda:
vemte kvítí, zaneste je,
kde keř bují psího vína,
žebrákům je dneska přejte,
na něž nikdo nevzpomíná!
Jestli jsem už v šatech černých,
co v den sváteční se nosí,
slyšte mne a vyplňte mi,
oč vás moje ústa prosí:
do studně je hoďte někam,
v níž se nikdy nerozední,
jaký byl jsem, tak chci umřít –
oblecte mi šaty všední!
Jestli jste mně ruce také
na prsa snad poskládali,
jestli jste mi symbol do nich
na tu cestu dlouhou dali,
uvolněte ruce, prosím –
tu levou mně k srdci dejte
a tu pravou viset nechte
a už ničím nehýbejte!
Květy jsem já sám si trhal,
bůh mé smysly vábil jimi,
v šatě práce já jsem věřil
s miliony zrazenými,
že jde čas, v němž naposledy
sudby zlé se chudák lekal –
a tak, jak mám ruce nyní,
tak jsem na svou ženu čekal...
Kde je? Proč ji nevedete?
Že by se mne takto bála?
Pohlaďte ji aspoň za mne,
že mou ruku do své vzala!
A teď pějte miserere –
Bože, dáváš novou duši?
A teď tedy vyneste mne
z jizby, jak to mrtvým sluší!