Ještě tě nevidím, ruka tvá kývá mi
signálem, který zní jen jako šeptnutí –
přišel jsem za tebou, léta jsou za námi,
ty všechno povíš mně, já všechno řeknu ti?
Ještě tě neslyším, kvítí tvé jde mi vstříc,
volá mne, trhá mne, bodá mne vesele.
I tvůj vzduch na mou tvář tiskne svou chladnou líc
a jsou to prsty i polibky přítele.
Tenkrát když zřel jsem tě, jakýs to junák stál
rozkročen, rozesmát nad všemi jamami!
Tys byl můj vlastní brat, tys byl můj ideál,
veselo pro tebe bývalo nad námi!
A nyní vidím a slyším tě v jeden mžik,
jako když dveře se najednou rozletí –
kde je tvých proudů řev, kde je tvých dětí křik,
tys také okraden? Odpověz, co je ti?
Vodu jsi schovat chtěl? Kdo ti to poradil?
Hlupák jen pod zemi pro rozum leze si!
Žijem’ a hynem’, že každý jsme věčna díl,
a tys mně kdysi řek’, nic že nás neděsí?
Hřímej – ó hřímej – ty nesmíš mnou přece být,
i když jsme příbuzni, osud si nespletem’ –
hřímej – ó hřímej, mne divoký jímá cit
a ten mnou točí jak rostlinou před květem:
zemře-li srdce mé, ty musíš dále pět,
zemřeš-li jednou ty, svět jinde zahučí,
co na tom, zhasnem-li? Zhasne-li jednou svět,
sletíme slunci kdes do žhavé náruči!