V době války mezi tmou a světlem
těžko lidem karakterním žít
v našem láně zrádcováním zkvetlém,
kde se smí jen tmářství velebit.
Černé kutny, černé duše máme,
do Říma si rádi zašilháme,
policajtsky stihnem, každou škodnou,
za odpustky dáme zemi rodnou.
Světýlko, světýlko mrká, mrká,
klerikál do Říma vrká, vrká,
na svůj národ splétá kličky
za olej a za svíčičky...
Praha, zlaté město nad Vltavou,
po světě je dávno proslulá,
že nemyslí nikdy vlastní hlavou
a že z moudrosti se vyzula.
Černí ptáci z Hradčan, Vyšehradu
uplatňují svoji moc a vládu,
mimo duše chytají i těla,
aby církev řádný profit měla.
Světýlko, světýlko mrká, mrká,
reakce v sutaně vrká, vrká,
inkvisice, hrozby, kličky
za olej a pro svíčičky.
O Češích je známo kolik věků,
že jsou pro nadšení nadšeni
a že na tu vzdušnou hypotheku
vloží zkázu svou i spasení.
Proto často dobře kalkuluje,
kdo s nadšením lidu spekuluje
a kdo umí v připravenou chvíli
vlasteneckým ohněm svítit k cíli.
Světýlko, světýlko mrká, mrká,
spekulant spokojen vrká, vrká,
že tak snadno chytá v kličky
hejly, straky, vrány, sýčky.
Pro barvičky kolik let se rveme –
je to politický postulát,
místo říšských své národní chceme,
když nemáme samostatný stát.
Černožlutá je nám příliš smutná,
trochu žlučí, trochu čertem chutná,
ale k vládě z naší strašák vane,
že z lilií červená krev plane.
Světýlko, světýlko mrká, mrká,
Husitů nárůdek vrká, vrká,
místo boje pálí svíčky
praotců svých za dušičky.
A když už tak světýlek jsou chtiví –
– výstavní si výbor chytře řek’ –
chceme býti k lidu milostiví,
nacpeme mu trochu světýlek.
Aspoň zraky zaslepíme světly
všem, kdo se nám do výstavy pletli,
a že „výborní jsme vlastencové“,
z Anglie ať ohňostroj k nám plove.
Světýlko, světýlko mrká, mrká,
John Bull tisícovky strká, strká
do kapsičky u vestičky
za olej a za svíčičky.