U tvých bílých nohou, mladá moje ženo,
nediv se, že zmírám divou touhou jat,
nediv se, že šílím, volám tvoje jméno,
nediv se, že pláču, kde bych měl se smát,
nediv se, že klnu svojí minulosti,
nediv se, že děsí mne tvých ňader sníh –
zabiju tě jednou pudem žárlivosti,
aby nikdo jiný neumíral v nich.
Věř, má drahá ženo, degenerovaní,
ušlapaní lidé bojí se těch chvil,
kdy jak tygři zmítají se odpoutaní
v touze, aby každý něco uchvátil,
sevřel ve své prsty, rdousil, krve čekal,
žádostivě boj ved’ s každou vteřinou
a pak vysílený před svou oběť klesal,
nebo v prudkých kletbách prchal pustinou...
Ale čekám, čekám, že tvé smutné oči
ukrotí to zvíře, které ve mně spí,
mír že bytosti tvé do mé duše vkročí,
jako nepoznané dosud tajemství,
ramena tvá bílá okovy že budou,
jimiž sevru pevně kruté vášně své,
panenská krev tvá, že smísí krev mou rudou
a v tvém zmizí moje srdce bláznivé.
Duše naše jednou touhou zachvějí se,
naše rty se spojí v jednom plameni,
naše zraky božstvím stejným usmějí se,
které v obou stejně slavně pramení...
Náruč má tě čeká, moje ženo bílá,
loď panenství tvého na moře chce vplout,
Naděje do dálek květy rozesílá,
ale my chcem v moři vášní zahynout...