Taková jsi polonahá!
Taková jsi! – Proč se zdráhá
hrdopýška? Proč se zdráhá
nad těmito cáry, které
jsem jí dala,
ze srdce, ze srdce ráda dala?
Vezmi, vezmi, zaplatilas,
neboť jsem ti chlapce vzala. Vzala!
Těsná snad halenka?
Krátká snad sukénka?
– Leničko, Lenka,
žalost tak hluboko
jak slunce vysoko,
den zmizet ještě nechce,
a mně už tak teskně
jakby noc. –
Úzká snad botička?
Tlačí nožička?
Lenka, Lenka!
Míň nežli srdéčka
vzpomínka, vzpomínečka,
bolestivá jehla,
jehla tenká.
Oj, tam skála,
kde jsem výskávala,
když jsem čekávala.
Ó, to skála,
co jsi plakávala.
Holá skála,
strmá skála,
ztezka vychytralá
vede k ní, láká.
Když se smráká,
slunce tam naposled zastaví se,
než do moře skočí a utopí se.
Po skále voda hmatá, sáhá,
tak svůdná, tak vlahá,
a jiskří se a krabatí,
když sluneční oři,
než zmizeli v moři,
zabrali v oprati.
Slunce tam naposled staví se,
slunce tam odtamtud topí se.
Než zmizeli ve vodě,
zabrali v opratě
sluneční oři,
sluneční koně bystří.
Jak daleko se, jak překrásně jiskří!
– Lenka, Lenka! –
bohatí jsou tak chytří
a chudí hloupí tak,
a tolik tenká,
tenká, tenká
je láska.
S jedné strany je trpké moře,
s druhé údolí sladké.
S jedné strany se utápí hoře,
s druhé je štěstí, ale vrátké.
Co zaplatíš, Lenko, Leničko?
Zaplatíš tolik co slunéčko?
Než zmizeli ve vodě,
zabrali v opratě
koně, světlí koně bystří.
Lenka, Leničko, Leničko, Lenka,
za krátkou sukénkou,
sukénkou žebravou,
za Lenkou obranou
moře se jiskří, jiskří, jiskří.