KONĚ V NOCI
[7]
PAMÁTCE
studentky Věry Nečasové
[9]
Odvlečen v noc a od lidí,
naslouchá, něco-li se děje.
Pokrývkou tmy své oči hřeje,
kdo nesvítí a nevidí
a vleže jenom dotyky
tmu vyhmatává, jak je těsná
noc města, která vzdychá ze sna
své vzlykoty a výkřiky:
10
zapomenouti nemohu!
zabednili mi vzpomínání!
Tu zadunělo ze tmy ržání
bednami lidských brlohů.
A spáč, který spal jenom lehce,
v svém tápání se utiší.
Naslouchá: koně. Neslyší
však člověka. Kůň nemá jezdce.
Naslouchá, jezdce neslyší.
11
Kdo nesvítí a nevidí
a nespí, bdí a trochu šílí:
jde domů jen, co nezabili?
jen kůň, dobytče bez lidí?
Ne, to jen klec jde níž a níž,
nedostane se klisna z dolu
živá a jenom na mrtvolu
u šachty mrtvých čeká zdviž.
12
Jak zrezivělá klika z ticha
řehce a hýká hřebce řev.
Tu šplouchne tmou to v houžvi střev,
jak houpají se koňská břicha,
tu jako kára rozbitá
kopyta rachotí. Vzlykne v snění
podkova puklá na dláždění
a zajíká se, jak klopýtá
podkova puklá na dláždění.
13
Komihají se klisen hlavy
ospale ještě v ranních snách
a v něžných nozdrách nesou pach
oroseného trsu trávy.
A jdou a klopýtají tmou,
kopyty jako cepy buší
do mlatu dlažby. Noc tvou duši
div neohluší hudbou tou.
14
A dlouhý selský chvost a chvost
pošvihává vyhublé zadky.
Na jaké žene je to jatky
ta, která hryže už jen kost?
Kdo v krví potřísněných zdech
klín mezi štíhlé uši vbije
těm srnám polí v mlhách říje,
když z lesů dýmá lásky dech
k těm srnám polí v mlhách říje?
15
A nebo někde v daleku
ohlávky života je zprostí
ta, která nemá nikdy dosti,
a zvířeti i člověku
nůž zručně v srdci obrátí
a bez dřezu krev na zem scedí.
Ale kde vozka, jezdec sedí,
kdo drží konec opratí?
16
Kde je ten, který svízel much
utíral drsnou rukou s chřípí?
Nepřišel ani doprovoditi
naposled svého druha druh?
A kdo dá šíji objetí,
ten chomout něhy, sladkou tíhu?
Kdo splete v copy plavou hřívu,
tak jako milý děvčeti?
kdo splete v copy plavou hřívu?
17
Ohryzal dobré slovo tlach
a řezník slaví posvícení:
cepenění jen cepenění
v temnotách jako na jatkách.
S Bohem rty, které líbá láska
v kolébce jako po smrti,
obušek drtí, rozdrtí
váš hedváb, do krvava zpráská
18
bok bujný karabáč a bič.
Nůž naučil se mučit jemné
a přetínat vše přetajemné.
Jen hýkej, hříbě, hřebče, řič!
Na loži sní do kuropění
hospodář – snílek, ve snách vrah
s náloží, v které vlhne prach
čekáním, jemuž konce není,
a v náloži už vlhne prach.
19
A přece ještě kroky znějí
v tmě na roubení chodníku.
Pozor, ty malý koníku,
kam oči tvé se ohlížejí?
po dlani, plné pohlazení?
po hlase, kterým volal pán?
Stojí stáj, vrata dokořán,
a hospodáře nikde není,
20
jen cepenění, cepenění,
jen křik a pláč a rachot ran.
Kdo nesvítí a nevidí:
ten slyší (bdí a trochu šílí)
v té strašné noci nadlidí:
jaký byl ortel vykonán,
zabít, co ještě nezabili,
vyhladit živé, srovnat zdi!
Takový byl jim rozkaz dán.
21
Za humny, která krví změkla,
se vrší kupa lidských mrch,
jako by ďábel fůru zvrh
před stodolou samého pekla.
Nahoře leží mrtvý kněz,
největší snop z celého stohu,
a dole čouhající nohu
mrtvého pána hlídá pes.
Postřelen krev si líže s tlapy
22
a vyje. Vymazali z mapy
Evropy nové starou ves,
jen ves nám vymazali z mapy.
Co znamená to přežít zdravý
a nebýt z mapy vymazán?
Když není v těle střelných ran,
myslíš, že nic tě nepopraví?
co drásá, že musí mít drápy?
Ach, myslet smrt! Ach, míti z hlavy
jen koncentrák, který tě trápí!
23
Mít v srdci hříbě, které hýká,
jak v jatkách něžný bok mu rvou!
A léta jdou a léta jdou.
Zda ještě „není Boha“ říká
mé pohanče, či snad se poddá,
když pekla ostruha je bodá
a dívčí šíji drásá bič?
Jen hýkej, hříbě, hýkej, řič,
24
stvoření všeho tvář je němá.
Modlí se malý mučedník
ve spárech rasa muk svých téma.
Uslyší pán ten vzlyk, ten křik?
Rže hřibátko, že pána nemá?
Ne, ubili. Jdeš, hravá lani,
jen skotačící za ohradou,
vložiti chřípí bujnost mladou
do jeho kárajících dlaní?
25
Ne, pohanče mé. Rouhání
má tisíc poloh, různé škály.
Jsou rty, jež hudbu promeškaly,
a rty, jež touží po dlani,
hedvábných nozder zpívání,
které se ještě uzdě vzpouzí.
Tvůj hlad, ten nebyl ještě nouzí,
tvé ržání, hříbě, po dáli
26
a po svobodě. Z temné stáje
uniknout pánu v slunnou pláň!
Ne, nemůže tě trestat dlaň,
jen vábit tě pod stromy ráje.
Leč co my tady, hněv a strach,
my s náloží, v níž vlhne prach
čekáním, jemuž konce není?
Může tě pomstít, kráso, vrah?
jaký lup za tvé vyloupení?
27
Být zcela krutý jako děti!
proč jenom zpola nehodný?
k člověku jako pohodný
a něhu cítit ke zvířeti!
Kdo stojí mezi těma dvěma,
že soucitem si nejsi jist,
že trochu hnusí se ti číst
lidského utrpení téma,
28
když tváře katem mučené
křičí a vyjí: dost, už ne!
Jen pro tebe je tvář ta němá.
A jistě, Bože, také ty
jsi něžný k němé tváři lidí.
Jen anděl, který nenávidí,
je nepřítel, tvůj Prokletý,
zub za zub, za ránu jen ránu.
A pohled psa je milý pánu.
29
I ty, ty mezi těma dvěma,
pohoršen, stínáš jen svůj úd,
proto to strašné anathéma:
anděla srazit v jícen temna.
A blahoslaven, kdo je chud,
bude mít pokárání jemná,
kdo nedorostl božích ran,
kopance jen tak en passant,
30
ráj nebude mu zcela zbořen,
jen za práh psík byl vyhnán ven,
že jenom k obrazu byl stvořen,
jen k obrazu a nedotvořen.
Milejší tvůrci je snad sen.
Ach, obličeji mukou zbledlý,
nejsem si něhou k tobě jist.
Ne, člověk není lidem jedlý,
jen zvíře, můžeš, něho, jíst.
31
Tak zatím, co se kouří z jatek,
krev krve tvé, krev člověka
a mýdlo muk ven vytéká,
a voní hrůzou dětí, matek,
kdo dá ti lásku, utrpení?
Tu ve tmě spáč sní na svém loži
s náloží, v které vlhne prach
čekáním, jemuž konce není,
32
a sní, jak utnout, hněve boží,
a pohřbít v pekla temnotách
ten úd lidského pohoršení,
že po tvé lidské kráse sáh.
Ten strašný hněv, co nerozruší?
a jaká vysní muka muk
pro vzpouru lidí proti duši,
jež taje v pecích jako tuk?
Msto lidská, kde máš zatracení?
33
Co vzpoura! Býti sražen! Pád!
To ještě třímám tvoji řízu.
Leč podobat se jenom hmyzu,
jen mastnotu svých mršin ssát!
Být v pekle! To jsi ještě jeho.
Mučiti. To jsi ještě kat,
A rdousit, drásat. Rozdrásat!
To jenom říjíš, vlčí něho,
34
vilností smečky, tlupy, stád,
když bije, kope, deptá, tříští,
to ještě jeho jsi, část všeho,
to ještě dav jsi, národ, příští.
Leč hryzat jako v mraveništi,
za živa duši ohryzat,
to už jsi vyšel z noci Zlého,
ze stínu, z moci Všemocného,
to už se nemůže nic zdát!
35
Ty tváři venku, tváři němá,
ty nemůžeš být sobě kat,
sám sobě oči vyloupat,
ty nižší řád, ne nižší schema,
ty rozumná, ty stálá, tichá,
ty vždycky oběť, nikdy svár.
Jak houpají se koňská břicha,
jako by nesla lukám dar,
36
že pokosí je hebká ústa,
že zahřmí pod kopyty puszta.
Vy vždycky krmě hladovým,
u vás i smrt je ještě chutná,
vy smutná laní umírání,
jež dáváte se ústům zlým,
vy oběti, vy přijímání,
vám chybí jenom mnišská kutna
a ty, jenž krmíš Synem svým!
37
Vy miláčci, vy vždycky venku,
vy vždycky svá, svobodou vonná,
i vaše uzda jako spona,
ukutá pro pás, pro milenku,
zvoní a cinká k plavné chůzi!
Jak hraje šmytec vašich vlasů
v té noci pekla, noci hrůzy,
jak zvoníte, spoutané Musy,
38
v ta snění vzteklá. Vaši krásu
připíjím k svému chlebu z plev.
Z pokory ovčí, z jemných střev,
jsou struny houslí v té mé nouzi,
že ubitý se ještě vzpouzí,
že herky bok má ještě šporny,
že ještě řičí aspoň zpěv
mé temnoty, mé hladomorny,
že aspoň srdce cedí krev.
39
Ten údiv lidský, údiv krysí,
že vstává trup, který se stíná,
že mučedník se trochu hněvá,
když k životu ho kati křísí!
že mučený se rovná, vzpíná.
Co vždycky soukat jenom střeva
pro lyru svého Lohengrina!
Co vždycky nástroj pro svou věc:
40
umrlec jako umrlec?
jenom když muka umučí?
Ach, stonat! Ale býti lékem!
Hyenu hýčkat v náručí?
napájet tygra jenom mlékem?
ukázat rozpálenou tyč?
zapráskat zase nad člověkem?
pro starou klec jen nový bič?
41
Ten slyší a ten neoslyší,
takový je tvůj zvěrokruh,
mírný je hněvivého druh,
blahoslavený, kdo se tiší,
něhy je hoden vždy jen nižší.
Či odpustil by bohu bůh?
Odpustí ránu výška výši?
Ne. Otevře se pod nohama
42
pekelná propast hluboko,
a zase: oko za oko...,
ne: miluj jako sebe sama...
Tu odvrátil i Bůh svou tvář,
ne aby nastavil tu druhou,
jen aby zář se zatměla,
tu nebyl něhou, nebyl vzpruhou.
A anděl svrhl anděla.
Proč nebyl něhou, nebyl vzpruhou?
43
A anděl srazí anděla,
tvůj plamen zář, jež trochu chátrá,
tak jako bratr vraždí bratra,
Kain pro tvé nebe Abela,
že k nebi stoupá jeden dým
a druhý po zemi se plazí,
jak duješ, Lásko, větrem svým.
A někdy uvidí se nazí
ti lidé v rounu zvířecím.
44
A vidí krásu člověka
jak slupku křehoučkého jádra.
Tu svléká se, tu obléká,
aby si zahalila ňadra,
kde ještě jemnější má skrýš
tvá něha, která protéká.
A suknice jde někdy výš,
když příliš po zemi se plouhá,
tak dlouhá, že nic nevidíš.
To krása raději se rouhá.
45
A do tmy děravé jak plena
zas hladový se dívá den
a spáč musí jít z bedny ven
vyvětrat snění nedosněná,
už nechce, nechce ležeti!
Zlé noci vidí něžnou stopu:
na dlažbě leží stužka z copu
a nepatřící děvčeti.
46
A spáč se plíží podle stěn,
hmataje, jak je bedna těsná,
a není probuzení ze sna,
do kterého byl zatracen.
A prokletí své nezlomí,
ten, kdo jen drobty snů svých sbírá.
Až jednou tmou oheň a síra
na pelech padnou Sodomy,
až jednou tmou oheň a síra...
47
Jaroslav Kolman Cassius
KONĚ V NOCI
První vydání
Vydal Fr. Borový v Praze, roku 1945
Graficky upravil Jaroslav Hrubý
Vytiskla Průmyslová tiskárna v Praze
[49]
KMEN
E: pk; 2006
[51]