BĚŽEC 28. ŘÍJNA.
To není hold, jak chce jej slavná chvíle
se slavnostními běžci, hudbou, prapory...
Hlas minulosti jen se hlásí zarputile
o slovo dnes a dnešku navzdory.
To není píseň, která letí zemí,
až pýchou, štěstím jen se zajíká...
To minulosti hlas, jenž nechce zůstat němý...
Poselství, které slzy polyká:
Junáci! Běžci svobodné republiky,
hle, stín, jenž kráčí v slavnostní Váš kruh.
Nechť běží s Vámi českou zemí! Díky.
To příkrý, smutný, ale věrný druh.
On bude černou skvrnou v pestrém kruhu.
On neodkládá smuteční svůj šat.
On pohřbil mnoho. Tisíce svých druhů...
Chcete, by vzpomínal? On nechce vzpomínat.
On z těch je, kteří nový život budí,
když jejich vlastní v slávě zhasíná...
Řeč jeho tvrdá jest a jako ocel studí.
On vůbec nosí barvy vojína...
On nezná přítomnosti, ač ji platí krví,
necítí jizev zítřkem opilý,
nechutná vítězství, ač tělem svým je mrví,
zná jen své „dobudem“, anebo „dobyli“.
27
Nechť po boku vám běží v křepkém letu,
den tento uslyšet chce také jeho vzkaz.
Nejsou to slova – hold velkému kmetu.
Vše dal již tento stín; vše řek už tento hlas...
Ty, duše, ty, jež ráda nevzpomíná,
ty, která zapoměla’s na svůj podlý strach,
viz, běžce osmadvacátého října,
který jde k tobě, – k tobě, na tvůj práh...
Viz, toho posla, srdce nedobytné,
které jen s dneškem chtivě kramaříš!
Až tento stín se kolem tebe kmitne,
zda zachvěješ se, či je pozdě již?
Co ti chce říci? – Nic. – Jen ukázati
svůj hvězdný zrak a ústa nevinná.
Rad nikdy nedával. Vždy musel všecko dáti.
On vůbec nosí barvy vojína...
Snad jen kol rtů se slabý úsměv kmitne,
jen trpký úsměv jizvou rozbitý:
Vše dobyl já, ty srdce nenasytné...
Demokracie... Jsem to já, či ty?
28