Čtyři muži vážných tváří
v staré jizby polotemně
rokují a rozumují
o osudech české země.
Jeden tak a druhý onak,
každý podle vlastních zásad
vidí národ v budoucnosti
buďto trpět, nebo jásat.
Venku pnou se k zamračené
klenbě nebes věže Týna,...
ach, to Praha, srdce vlasti,
k modlitbě své ruce spíná.
Tři z těch mužů zástupci jsou
politických hlavních směrů,
svorní v tom, že má to nyní
český národ na maděru,
ale v tom, jak pomoci mu,
nesvorností zatvrzelí –
jsou tak málo přátely si
a tak mnoho nepřátely.
Venku mha a neveselo,
ulice je plna bláta,
a kdo na ní opozdil se,
kolem okna domů chvátá.
Slyš, teď čtvrtý z mužů praví:
„Všichni máte pravdu sice,
ano všichni, ale jenom –
promiňte mi – s polovice.
Z výkladů-li vašich vyjmu
něco, něco z bible listův,
máte as můj celý program,
jasný, prostý – zákon Kristův.“
Venku prší, oblaka se
stahují jak stíny noci,
kolem okna stále řidčej
míhají se pozdní chodci.
Čtvrtý z mužů pokračoval:
„Jak to prosté: „Miluj bližní!“
Vím, že u vás cílové to
doposud jsou nedostižní.
Ale jednou podmaní si
hloubkou pravdy všechno všude,
a pak teprv člověčenstvo
velkým, slavným, šťastným bude.“
Venku roste tma a dusno,
přijde bouře dozajista;
podle okna přechází už
nějaký jen policista.
„Pravda, zatím všechno všude
k udržení svého panství,
Němci, šlechta, slavná vláda
posílá jej do vyhnanství,
ba i církev, které přece
nejvíce ho šetřit patří,
ale buďme upřímní si,
také my, i my, ó bratří!“
Venku pro déšť nezřít Prahu,
pusto, mrtvo, smutno kolem,
u okna pak krk a uši
vyčuhují pod chocholem.
„Hleďme tomu zákonu se
duchem, srdcem dostat k jádru,
a z nás bude každý křemen
a náš národ jako z kvádrů
a před naší velikostí
zas uteče Němec chlubný,
jako utek’, sotva zaslech’
husitské jen vířit bubny.“
Kdo to venku věžmi Týna
pozvedá své ruce k nebi?
Z ulice dvé obličejů
do vnitřku se jizby šklebí.
„Tak když v nás ten zákon přejde,
obestře nás světlo nové,
skvoucí tak, že odzbrojí se
jím i naši odpůrcové,
ba že se i parlamenty,
jak nás shlédnou, shroutí studem,
a my v záři té své pravdy
jen se na to dívat budem.“
Venku pusto, mrtvo kolem,
od okna se stáhly uši,
a teď jako pažbami se
na veřeje mocně buší.
„Tak i chrámy lží a klamu
bořiti se budou samy,
národní pak církev česká
vstane nad jich ssutinami,
a z ní do všech světa koutů
i k té nejbídnější naci
dostane se zákon Kristův
druhou českou reformací!“
Ve dveřích se objevily
pod chocholem známé tváře –
žádný strach, ten český bratr
jest jen výtvor balladáře.