báseň bez názvu

Jan Rokyta

I.
Hlubina lesní, hlubina vodní v slunci si leží v objetí – sosna tu stojí, hladina pod ní na podzim, v létě, v podletí. Veliké ticho na lesích leží, hluboké ticho v jezeře, jedle se vůkol tyčí a věží, do vody hledí v důvěře. Lesnaté vrchy kolem a v kole, lesnatý úval pod nimi – jezero leží v zeleném dole s půvaby svými vodními. Tak jako hebkým ramenem děvy vlnkami v lásce hladí břeh – půvabem sterým za den se jeví, polibkem touhy líbá mech. 7 Oblaka vábí černými zraky, vábí i modrá nebesa: všecko v tůň vábnou – obloha s mraky – v žádosti lásky poklesá. Stoletý smrk tu do vody shlíží, mladý až k ní se odváží – všecko své větve k hladině níží, vše se v ní s láskou obráží. Modravý vrch jí z dalekých hvozdů posílá vody potoka – s písní sem letí dvojice drozdů, s pokřikem kachna divoká. Nestálá vážka hravě sem spěje jako šperk zlatý na křídlech, nad vodou v slunci pestře se skvěje admirál v lásky osidlech. V srdce až tůně vloudil se pouze ostrůvek malý, zelený – 8 růžovou vrbkou vykvetl v touze, v naděje skryl se lupeny... Všecko k té tůni celý den touží, večerní zář v ní umírá – v noci se ještě měsíc v ni hrouží s bezpočtem očí vesmíra... 9 II.
Svěží června ráno nad jezerem vábná svoje kouzla rozestřelo: zazvučelo v ptačím hrdle sterém, v korunách se stromů rozšumělo, tancem hmyzu nad hladinou hrálo, v čistých slunce paprscích se smálo. V stínu smrků, borovic a jedlí tůně probuzená hnědala se, velikáni, lišejníkem zšedlí, vršky koupali se v slunojase... Ticho samot nad jezerem snilo, nořilo se pohádkovým okem v tůni, které dosud nezčeřilo větru zavanutí, hebkým krokem, nikým neslyšeno, bloudilo tu, naslouchalo flétnám, houslím, zvonkům, písni života i o životu, chýlilo se k bílých květů stonkům, zvedlo hlavu, vesele když z dáli žežulčiny terce zavolaly, 10 klidně pak své kroky obrátilo, úžlabím kde potok spěchal k tůni, k vodě schýlilo se na výsluní, dlaní nabralo a pilo, pilo... Náhle v divém poplašení srny vyskočilo, poslouchalo chvíli – a již letem, rychlým nad motýlí, přes mech, kámen, haluze i trny vznášejí se hebké nožky bosé. V hloubi lesů Ticho ztajilo se... Do samoty lidské hlasy zněly, z dálky nejprv, potom blíž a blíže smích a výkřiky se vzduchem chvěly, pak i nápěv jakýs neumělý umlčel hlas pěnice a číže – konečně i praskot suchých snětí prozrazoval blízkost lidských kroků, blížících se po pramene toku. A již první, za ní druhá, třetí, čtvrtá postava se mezi kmeny mihla, lesní stezkou blížila se – 11 až tu stojí němy, udiveny na jezera břehu v slunojase. Muž, pln zdraví, života a síly jak dub lesní, na břehu zde stanul, paže jak by v bojích zápasily, v umném oku živý oheň planul. Skřínku skrovnou v jedné ruce svíral, v druhé hůl – a dlouze, dlouze zíral na půvabný obraz tůně lesní. Nedumá jen bezúčelně, nesní – vidíš, brvy jak se přimhuřují, zkoumavě jak zrak se v obraz noří, tušíš, myšlenky už záměr snují, obraz promítají, znovu tvoří... K němu jako holubice krotká útlounká se přitulila paní, v obraz hledí v tichém usmívání, chvílemi se s okem chotě potká a zří na vodu zas v příští chvíli... Vedle ní zjev jako kalich bílý, štíhlá dívka jemné, bledé tváře, 12 z níž jen rety rudým planou mákem. V oku roznícena snivá záře, duše, vidíš, letí bílým ptákem z toho oka vodní nad hladinu, dále za ní mezi šedé kmeny, mizí hluboko kdes v lesa stínu, nápěv zpívá si tam roztoužený. Bílý šat, a drobné na něm květy modravé jsou řídce rozesety, hebká krajka jako bílý kalich objímá dvé rukou štíhlých tvarů, běloskvělých, žilkou promodralých – a jak kopretiny, vlastní jaru, po ramenou by se rozsypaly, tak tam jiných krajek hebké nitky sněžné závěje své rozestlaly, aby dívčí hlavičky zjev řídký, sám květ bílý, ze květů se zvedal. Tak tu stála jako lilje zkvetlá v proudu denního i svého světla... O krok dále, jak by stínu hledal, o kmen zbrázděný se opřel sosny 13 ne už jinoch, také muž ne dosud. V zamyšlené čelo, zdá se, osud ryl už svoje písmo neúprosný, chmuru dal mu jako nebi v říjnu, vráskou zbrázdil bílé jeho pole. Modré oko, ale plné stínů, zadumaně tkvělo na údole, na jezeře, černé na hladině, jak by táhlo jej cos ke hlubině... „Přátelé, zde rozbijeme stánky,“ muž se ozval zvučným barytonem a už skřínku otevíral honem; „odtud neodejdem před červánky.“ Hůl svou v třínoh rychle rozevíral, a již stojan malířský zde stanul, před ním paletu svou malíř svíral, na jezero a zas v plátno zíral, uhlem črtal zběžný obrys lehce, štětec vzal pak, obraz, kterým vzplanul, na plátně by barvou utrvalil. „Každý z vás se usaď,“ pravil, „kde chce – 14 v říši té jsme pány svobodnými. Myslím jen, bys, Jene, číš si nalil vína Poesie a bys rýmy zvučnými a verši obraz chytil, který mne a štětec můj tak vznítil. A pak myslím, aby naše dámy pečlivými Martami se staly, příklad z Písma by si vzaly známý, žíznit, hladovět nás nenechaly. Duch-li k výším umění se vznáší, tělo nemá při tom trpět újmy: proto já se v ochranu dám Máši, a ty, Blaženo, se Jana ujmi!“ Paní Mášin smích byl odpovědí: „Zde Viléma celičkého máte: vládnout nikým nechce – bozi vědí – jenom když se jeho přáním vzdáte!“ Vilém na to zdravým propuk smíchem, ženu svoji objal a již tichem rozlehlo se zvučné políbení. 15 „Vím však,“ pravil, „poddanství že u mne za svobodu Máša nepromění!“ Ve škádlení manželské to šumné Jan se nyní vážným vmísil hlasem: „Dobře také poslechnout je časem,“ začal s lehkým k Máši pousmáním, „proto, Viléme, se dnes ti skláním. Přijímám tvůj návrh. Pokusím se připnouti se veršem neumělým k tvého štětce tahům pevným, smělým, jako vlaštovka se k pevné římse hnízdem křehkým připíná a věsí. Nevím však, zda shodneme se dobře. Co mne, snílka, rozteskní a děsí, tebe, s žitím vyrovnaný obře, štěstím naplní a usmíváním. Zase dnes máš jasné na paletě barvy, zachycuješ tůni v létě, za jitřního svitu mihotání. Jiný sen k mým nachýlil se skráním. Za jeseně vidím, za večera 16 jezero to, v sosnách vichru vání, v lese plno houstnoucího šera, za listem list padá s hnědých buků, po nebi se mračna v temném shluku divě honí, tůň se černá dole, jak by kamsi propadlo se dno v ní, ostrůvek z ní hledí v beznaději, zbytkové tu černají se skrovní zkvetlých nyní lodyh a se chvějí... Obraz, který stlačuje a drtí temné noci předtuchou a smrti... Obraz Böcklinův mně v mysli tane, cypřiše zřím, větrem rozkývané... Tebe nad tůní zvou slunce svity – mne taj v hloubi pod hladinou skrytý. Obličej zřím pod hladinou siný, jak mne vábí, volá do hlubiny...“ „Ne tak, brachu,“ hlas tu Vilém zvedl. „Vidět zeleň, mladé šťávy plnou, vidět slunce, barev rozjásání a vše ztlumit noci temnou vlnou, 17 myšlenkou vše prodchnout na skonání – ne, to, brachu, to bych nedovedl. Tobě obraz Böcklinův se mihl, mně zas letní jitro Mařákovo. Takové bych vyřknouti chtěl slovo. Čím jsem před tou tůní v nitru zjihl, to chci na svém plátně zachytiti. Slunce z mého obrazu ať svítí, radost z nově zrozeného rána – to, co všude vůkol kvete, pučí, to, čím nad hladinou mouchy bzučí, ptačí družina čím rozzpívána.“ „Jiná tvá – a jiná duše má je. Tobě Mařákovo jitro září, mně zní volání zas pěvce Máje. Mánesovy ženy plných tváří snad se tobě, bratře, usmívají – mně zas poutníkovy bledé líce s posledních stran Máje smutně kynou, pro něž hořké plody jenom zrají, 18 jimž ne slunce září, než jen svíce, které v marné touze mrou a hynou.“ Měkkým pohledem v té chvíli tkvěla dívka na Janově chmurné tvářitváři, a když skončil, otázka se schvěla se rtů jejích jako vánek jemně: „Proč ty chmury se sluncem se sváří v hloubi vaší duše, rcete, pane?“ Na ta slova odpověděl temně: „Poupě ještě, žitím kolébané, slečno, jste – mne žití bičovalo. Nač vám kalit jitřní obzor jasný? ,Proč’ je krátké – odpověď zní dlouze.“ Rozesmutněl dívčí pohled krásný. „Myslíte, že mně se jenom smálo žití, že mne kolébalo pouze?“ „Ať je tak či tak,“ se Vilém vmísil, „tvoření zde volnost oba mějme, 19 kdo jak umí, chmuřme se či smějme, co kdo pojal, starej se, by vzkřísil uměním, jež v žití jest mu druhem. Než však palety se chopím, berly poutnické zas ty – hoj, ke mně kruhem, číše z tlumoku, ať v nich se zperlí šťáva z vinné révy české země! Ženo, švegruše, ty, druhu, ke mně: že tak sešly se tu naše stezky, plné kalíšky ať pozazvoní! Chmury pryč, pryč žaloby a stesky – radost ať se nad námi zde kloní!“ 20 III.
Tak ticho u jezera, jak by moc a zloba bouře neměly sem vstupu – a přec tu byla v nedávnou snad noc: hle, dvé zde velikánů, mrtvých trupů. Úderem děsným vichru vyvráceny zde nyní leží stoleté ty kmeny: kořeny trčí vzhůru do vzduchu, a větve k zemi až jsou pokořeny, neb nad mlčící vodu napřaženy – a vše jest bez pohnutí, bez ruchu. Tam ve svobodné výši pod oblaky vždy vánek jimi aspoň pohýbal, tam hosty měly veverky a ptáky, tam paprsek je slunce zulíbal – zde zřídka, plaše na ně ptáče sletí, zde zřídka vánek pohne schnoucí snětí, zde stále skoro na nich leží stín. A život zvolna prchá z nich a mizí, ač mnohé voda vzala ve svůj klín – dřív pramen života, je teď jim cizí 21 a živné šťávy nedá krůpěje. Již není života ni naděje. Jen lišejník dál kmen i větve sžírá, a pod kůrou se larva živí dál – strom věkovitý, dříve lesa král, však na zemi zde zvolna schne a zmírá... Tak myslil Jan a na kmen usednuv dál sny své o zvrácených stromech spřádal, let kolik žily, měsíců a dnův a časy jaké viděly as, hádal. A potom myslil svoji na úlohu: hle – dumal – motiv, jehož užít mohu. Kmen zvrácený tu, život zmařený – jak zoufale své vzpíná kořeny! Ó marně, marně zmírání se brání – nic více před zmarem ho nezachrání! Tůň příšerně se černá ve stínu, jak smrti tajemství by ukrývala – ta spíše volá v zmaru hlubinu, než krůpěj živné naděje by dala... 22 Snad Vilém pravdu má: nač přeměňovat, co přírodou zde vytvořeno zřím? Vždyť obraz ten i tak je duchem provát, jenž vodí všecko k smrti pohořím. Zde vidím veselou sic pěnici, však slétla – na sněť umírající. Zde sice slunce svítí ve vysoku a teplem z hlíny země vábí květ – však vranímu ten podobá se oku a připravuje k smrti prudký jed... A jezero jak tůně Nerudova jen tajná, ke dnu vábící má slova, jež slibují tam věčné zapomnění a bez snů nekonečné smrti snění... I vyňal zápisník a tužky hrot si přiostřil, pak do mlčících vod se dlouze zadíval a slova hledal, v něž oděl by své chmurné vidiny... Mlčící rybník ve stínu se hnědal, zelenou třásní vrouben sítiny, 23 dál v slunci vyleštěným kovem plál a třpytil se jak deska opálová. Zrak po hladině bloudil, těkal, znova se vracel a zas tiše pozíral, jak jedle, sosny v temném zrcadle jezera dolů rostou korunami v své živé zeleni, jen trochu mdlé, jak táhnou bezednými hlubinami tichounce oblaka, jen méně skvělá, jak modrá klenba se tam rozpíná, jak lehkým křídlem pták ji přetíná, jak plá tam letního dne krása celá, jen v lehounkém a měkkém přitlumení, tak jak se jeví krajiny nám v snění. Rmut hlubiny, dna bahno zakrýval svým jasem a svou září přelud krásný, jak nad vodou, i dole den byl jasný, spíš k usmívání nežli k smutku zval. Co hledal tam, Jan nenalézal v hloubi: kde tušil stín, jenž nese smrt a zmar, tam obraz života se s vodou snoubí, záření jeho, pohyb, barva, tvar. 24 I hleděl jen v svůj papír pohlížet, jen v sobě myšlenky své seskupiti, v svůj vlastní ponořit se,se vnitřní svět, kde teskní snové jeho dřímou skryti..skryti... Co psáti chtěl? Ach ano, stromy padlé, životy jejich zničené a zvadlé zde na pokraji hloubky jezerní, v níž stínové se tají příšerní – – – – Že příšerní? Což tam ten bílý stín, jenž naproti se dívá ze hlubin?... Zrak jeho, s papíru jenž maně zbloudil zas na tůni, až po břeh protější se zatoulal; zde obraz jasnější jej upoutal a jím se v duši vloudil, ji ze zádumy vzbudil neveselé a němé otázky ty vyvolal... Zřel v zalíbení na zjevení skvělé: tam obraz dívky v tiché vodě plál, šat její bílý z hlubiny tam svítil a života cit v duši jeho vznítil. Zdvih oči výše: živá nad hlubinou tam na balvaně dívka seděla, 25 jejížto obraz chmuru zahnal stinnou, jež loudila se jemu do čela. S balvanu snivě hledí do vody tvář ušlechtilá, mládím prozářená, ne radostí však bujné přírody, spíš v závoj zamyšlení zahalená. Tak, zamyšlení; smutkem nelze zváti, co zahaluje tvář tu půvabnou – však přece cos tu mladou duši chvátí, co nedává jí zářit radostí. Kam city její letí, kam se pnou? Proč nesměje se smíchem mladosti? Jak květ je bílá, jitrem porosený, však ne tak bezstarostně zářící. Čím zřítelnice její rozšířeny? Co praví bledost hebké na líci? Co hlodá mladém jejím na kořeni? Snad červ tam zhouby... ne, to pravda není! Ne, nechtěl myšlenku tu domyslit... Jej, který všude ještě přede chvílí dech smrti tušil, nyní chvátí cit tam pro ten čistý, mladistvý květ bílý 26 a myšlence se brání ze vší síly, stín smrti že by měl jej pokosit... Vstal rychle, zápisník i tužku schoval a šel, kde zářil dívčí tváře ovál... 27 IV.
JAN: Jaké místo poetické, slečno, jste si k mládí sněním zvolila! Jaká krásná lesní idylla! Slunce, za vaši vám volbu vděčno, čisté paprsky k vám vysílá, by vás bílou září oslavilo, by se vám v ní pohádkově snilo. BLAŽENA: Máte pravdu, z pohádky to koutek, v němž vše změnil čarodějný proutek přírody. Hle, tento balvan žuly – jak jej změnil žití teplý dech: Smyrny kobercem se k němu tulí dlouhých roků dílo, hebký mech, divan z něho měkčí nad východní 28 činí v pohádkovém okolí. Zkuste, pane, nad hladinu vodní ke mně usedněte, libo-li. JAN: Nevím, není-li to nebezpečno, k čemu zve mne líbezný váš hlas, nejste-li těch lesů vílou, slečno, jejíž lesklý, kaštanový vlas smrtelníků poutá svobodu, nejste-li snad rusalkou té tůně, jež mne zvábí černou pod vodu do svých zámků ve hlubiny lůně. BLAŽENA: Té však vy se nebojíte, pane, vždyť jste líčil, sotva hodina, jaký obraz na mysli vám tane, jak vás vábí tato hlubina. 29 Ba, dost ještě temná nebyla vám, chtěl jste mít ji ještě ztemnělou, večer přivolal jste k sosen hlavám – takže otázku jsem nesmělou vyslovila, proč ty chmury v tváři, když přec všecko vůkol v slunci září? JAN: Již ten obraz vypustil jsem z hlavy, jiná myšlenka mi zakmitla. Není potřeba mrak popelavý volat, aby pravda vysvitla, nade vším smrt všemocná že šíří svoje černé křídlo netopýří. Hle, tam, jezera kde ostrý konec, dvojí leží vyvrácený kmen. Nedávná snad bouře, smrti honec, způsobila, že byl podlomen život těchto věkovitých obrů... 30 BLAŽENA:
Promiňte, že trhám vaši nit. Jejich skon být může jiným k dobru, v jejich smrti živný plamen skryt pro jiné zas. Ohněm tráveny v zimě teplo sálat budou do žil – nebo budou v housle změněny, ptačí zpěv by jimi znovu ožil, kterým koruny jich jásávaly, když jim slunce paprsky se smály... JAN: Mohu, slečno, za vás pokračovat: snad z těch kmenů bude kolébka, mladý život by se v ní moh schovat, hlavička a ručka přehebká, které budou štěstím mladé matky..matky... Žel však, že by mohl tentýž kmen v skrovnou rakvičku být proměněn, v které na věčnosti křižovatky 31 mohlo by být v pláči odneseno, k žití krátkému co probuzeno... BLAŽENA: Podivno, že nechce vám jít s čela chmura ta, jež dne vám kalí zář. JAN: Vy jste, slečno, jistě nehleděla ještě přímo smrti tváří v tvář! BLAŽENA: Nehleděla, ač mi velmi časně do mé cesty krutě vstoupila. Nepamatuji té chvíle jasně, kdy jsem matičku svou ztratila – ale čím dne přibývá, tím víc roditelky ztrátu pociťuji, 32 v světější zřím záři její líc, dávno zpráchnivělou v stínu thují... JAN: Odtud jemný závoj zamyšlení, který líce vaše halívá – ale stálým údělem vám není. Mládí hvězda jasně zářivá, která z vašich krásných očí svítí, jindy závoj s tváře odhrnuje a pleť její čistým ohněm nítí, který bělostností oslňuje... Jinak u mne. Hvězda moje bledne, není dalek čas, že chvíle jedné zhasne nadobro a vybledlou vzpomínkou jen zbude mojí duši. Co vám představou jest pouze mdlou, co jen cit váš v minulosti tuší, to mne zblízka dechem ovívá. Na mých loktech bratří umírali, zřel jsem, jak jim ruka mrazivá 33 živý oddech krátí, oči kalí, čelo perlí potem smrtelným... Matku slzet vidím v němém pláči, otce smát se smíchem šíleným – zas má noha za rakvemi kráčí, které pod svým víkem navždy skryly mladá nadání a naděje... A pak sestoup otec do mohyly, než ji nové skryly závěje, k řadě svojich milovaných dětí, které viděl pučet, růsti, kvést – a pak za haluzí ratolest rodu svého vadnout, odcházeti... BLAŽENA: Hořký byl váš úděl, bolesti mnohé spár svůj v srdce vaše ryly, stopy hluboké v něm zůstavily – času však se zhojit poštěstí těžké rány. Zlého není hoře, 34 pro něž nenašel by byliny. Ve své hloubi skryje času moře, co přinesly hořké hodiny. JAN: Snad i skryje – ale zdali vrátí, co v něm bylo jednou ztraceno? Nemyslím klas, sžatý na souvrati – vím, že tělo, jednou složeno v lůno země, ve prach, v nic tam zetlí, hrob že nevydá, by dále kvetly, lidské květy smrtí skosené. Zda však vzkřísí květy zmařené, které kdysi v srdci vypučely, štěstím jeho byly, radostí, na něž slétaly se tužeb včely, sladkých nadějí a žádostí – květy, které bílá ruka sila, ale potom sama pokosila? Zdali čas kdy vrátí ztracenou, 35 pošlapanou naději a víru – zda je možno dní, let proměnou nalézti je zase v světa šíru? BLAŽENA: Tuším, cítím víc, než rozumím, smysl vaší řeči neradostný, jaké zbodaly vás v duši ostny. Také utěšit vás neumím – ač bych z hloubi duše ráda chtěla chmuru těžkou setříti vám s čela... Ale myslím, že i v lidské duši vládne věčný zákon života, jejž mé srdce všude vůkol tuší, jímž vše stále vře a kolotá. Myslím, že i ona částí vesmíra je, v němž, co zahynulo, jiný tvar vždy zas přijímá a znovu zraje, v němžto není vládcem věčný zmar, ale jenom věčná proměna. Ani částečka v něm ztracena 36 býti nemůže, ni atom jeden. Březen probudí, co zkrušil leden – stejně v duši, jako pod oblohou. Ba v té víc: cit mrtvý vzbudí nový, křídla duši dá, jež vznést ji mohou dál, než lidskými lze říci slovy... JAN: Rcete, bílý květe liliový, sotva zkvetlý jitra pocelem – rcete, kde jste tuto moudrost pila, že i duše s hořkým údělem málem by jí ráda uvěřila?... 37 V.
„Hola, děti, kde jste rozběhly se, hola, ženo, slunce na poledni, čas je zasednouti k plné míse! Hola, druži, ke mně v kolo sedni, rozprostřen již ubrus jarem tkaný, mechem, travou, květem vyšívaný; mísami nám budou lopuch listy, jež se nad potokem rozložily, na mísy snad Máši ještě zbyly jaké boží dary, pramen čistý pomůže nám divy obnoviti, konané kdys v Galilejské Káni, a tak v jedlí vonném stínu skryti odpočinem v slavném hodování.“ Vilémův hlas vesele tak v tichu rozléhal se lesem u jezera, a již ode břehů, z houštin šera dívka, přítel, žena k němu pílí – a kde les jen šuměl, v příští chvíli 38 plno zvučí hovoru a smíchu. Vilémův zní ze všech nejhlasněji, chvílemi se ve dvojici smějí on i Máša, ba i dívka časem zasměje se hrdliččiným hlasem. „Nuže, Jene,“ Vilém hovor spřádal, když se radost, vzešlá při tvoření, trochu vyšuměla, „kam jsi v snění zašel poetickém, co jsi vkládal zdobných do veršů a do souznění? Já jsem skončil náčrtek svůj prvý, slunné letní jitro nad jezerem. Stín teď ustoup, vrhaný v ně drvy, paprsk slunce padá kolmým směrem, a tůň v jeho políbení svítí, jako roztavený kov se nítí, novými mne kouzly vábí, volá, že jich svodům štětec neodolá. Sem se vracet budem zas a zase – příliš vábí mne ta lesní voda. Chci ji zachytiti v slunojase, 39 i když večer nebo oblak dodá zamyšlení jí a tajemnosti – snad se přiblížím i tvému snění, ztlumím na obraze barvy denní, dodám hrůzy mu a příšernosti. Dříve rád však slyšel bych tvé dílo, jež se pod klenbou těch lesů stinnou této vodní tůně nad hlubinou z hlubiny tvé duše vynořilo.“ „Nepřál mi jak tobě, bratře, osud,“ Jan se na to ozval Vilémovi, „tvůrčí chvíle nepřišla mi posud. Myšlenky zas jiné zákmit nový přiblížil mne tvému pohlížení. Vzorem mým již ostrov smrti není v stínu černých cypřiší a mračen – obrazem byl jiným pozatlačen, který nemění nic na přírodě, neubírá světla době denní, nepřidává stínu temné vodě, ale přece stejný smysl tají, 40 jímž i cypřiše se rozchvívají nad hřbitovy hroby zvlněnými, jímž dýchají lesy za podzimi, chlad kdy vane z popelavých mraků, na jih obrací let tažných ptáků, a kdy v spadlém listí pod kročeji tiché vzdechy o zmaru se chvějí. Viz tam v dáli kmeny vyvrácené mlčelivé tůně na pokraji – nejsou-li, ač sluncem ozářené, svědky téže všeničivé moci, která v smrti ostrově se tají? K čemu rozprostírat stíny noci, když lze nalézti i v slunce lesku obraz, plný odvěkého stesku? Tak jsem řek si – ale v příští chvíli květ jsem uzřel nad hladinou bílý, který jinou cestu ukázal mi. A tak stojím zatím na rozcestí: stín tam chmurný duši vnuká žalmy, květ zde píseň života a štěstí.“ 41 „Opusť stín, nech žalmů,“ Vilém volá, „vzdej se květu, k životu jenž zve tě! Stín tvůj pravdu má, však jenom zpola – plnou květ má na jaře a v létě. Život jiné hloubky ještě tají, než hlubinu pomíjejícnosti. Nejblíž jeho pravdě být se zdají zmozolených dlaní lidé prostí, kteří za pluhem jdou v širém poli, cepy vládnou, kosami a srpy, horko dne a tíhu jeho trpí – ale vše, co hněte je a bolí, tiše nesou jak ty jejich role, rádlem do hluboka rozbrázděné, jako jejich klasy pokosené, odevzdané cepům ve stodole – a když radost přijde, vzdají se jí, zpívají si, ze srdce se smějí. Já se, brachu, učím v téže škole: ve přírodě pod nebesy, v šíru v život čerpám svoji chuť a víru. Zde se učím snášet déšť a chlady, 42 nezoufat, když kroupy padnou v sady – ale smát se, slunce svět když zlatí, a když přijde láska, milovati... Také, když mne žízně trýzní plamen, hledat živý, ukojivý pramen. A ta právě hrdlo moje pálí, když už láhev vyprázdněna do dna. Ujmi se jí, švegruše má hodná: u cesty zde v nevelké prý dáli studánka se kryje v křovin shluku, obraz kde jest na šedém pni buku. Přines vody svaku Vilémovi, sice zemře – a Jan motiv nový bude míti pro svou píseň zmaru.“ „Půjdu se slečnou,“ Jan rychle praví, „přinesem ti spolu toho daru, jehož doušek život zas ti vrátí, o němž umíš tolik horovati. Vidíš, příteli můj usměvavý: smrti stín jsem zřel se z tůně zvedat – teď jdu pramen živé vody hledat!“ 43 A již s Blaženou se stezkou brali k cestě, která přivedla je zrána, s obrázkem buk aby vyhledali, pod nímž studánka prý uschována. Vůní pryskyřic a dechem chvojí, stínem stromů a zas v slunce jasu zvolna stoupaly jich kroky dvojí. Mládí krokem dívka, útlá v pasu, lehce vznášela se po pěšině jako bělásek, jenž v slunce svitu nedaleko na palouce lesním poletoval s květu ku květině. Jan jí k boku – ona tiše jde s ním, a on náhle v divném rozechvění marně hledá vhodnou k řeči nitku. Vtom zrak zbloudil k bělostnému kvítku, jehož střed byl jako zlato skvělý. Jan se sklonil k lupínků těch běli, utrh květ, jej vnadné dívce podal a tak hlasem rozechvělým dodal: 44 „Vezměte květ, který podobá se vaší duše běloskvoucí kráse.“ „Což vy znáte moji duši, pane?“ řekla dívka, v tmavých vlasů vlny vplétajíc si kvítko darované. „Neznám jest mi obraz její plný, ale za rozmluvy na balvaně v takovém se zjevila mi světle, jak to kvítko sněhobíle zkvetlé, jež teď ozdobuje vaše skráně.“ Zdvihla k němu svoje oči tiché, a on zřel v nich pravdu potvrzenou slov, jež vyřkl o bělostné Psyché této dívky, která už je ženou citem svým a žití pochopením, ač je zpola ještě dítě věkem. Co zřel v pohledu tom snivě měkkém, bylo září, na úsvitě denním zanícenou rosné ve krůpěji, 45 na motýlích křídlech bílým pelem, čistou liljí v rouše běloskvělém. Vše to říkalo: hle, jak se skvěji! Vábilo svou bělostností sněžnou – zároveň však mělo prosbu nežnou, tichou: prosím, nedotýkej se mne! „Nesetřes mne ve prach“ – krůpěj ždála čiré rosy, která v květu stála; „nesetři mne“ – bílé křídlo jemné, pelem poprášené prosbu šepce; „netrhej mne“ – prosí kalich bílý, spanile jenž na stvolu se chýlí... Zdvihla k němu oči – a zas hebce přikryly je dlouhé, tmavé brvy. Krásné líce zardělo se krví, ale rty se slovem nezachvěly. Ani on již nehledal, co říci. Mlčky šli, jen citů ve směsici duše jejich tiše rozprávěly... 46 Aj, tu cesta. Tudy přišli zrána, tam snad studánka jest uschována. Ano, tam zve jasná zeleň buku, na kmeni zřít obraz ověnčený, dole zřídlo skryto v křovin shluku, kde se blatouch žlutá rozptýlený. Dívka k studánce se nachyluje, zelené Jan větve odhrnuje dívčí nad hlavinkou, nad kadeří – a než myšlenku moh zachytiti, již ret lehkým políbením v šeři větví schvěl se na vlas, v němž se kvítí jeho rukou utržené skvělo. Ve mžiku však rychle vztyčil čelo. Dívka pohnula se. Ucítila pocel, jenž se dotkl jejích vlasů?... Před ním stoji spanilá a bílá, vyzařujíc liliovou krásu, nápoj podává mu křišťálový, nezve sic ho zdvořilými slovy, ale tichým, slunným pousmáním, v jehož záři radost stoupá k skráním, 47 touha celým nitrem rozlévá se po té sladce usměvavé kráse. Zároveň však v oku krůpěj rosy „Nesetřes mne ve prach!“ tiše prosí; – bílý motýl, nesoucí se k čelu, tiše žádá: „Šetři mého pelu!“ – a květ lilje, z duše zkvétající k čisté neposkvrněnosti lící, by jim vznítil mládí aureolu, tiše volá: „Nech mne na mém stvolu!“... 48 VI.
Na jezeře leknín čistý nad srdcovitýmí listy vykvet jediný; nevyrostl z černé hloubi, kde se voda se dnem snoubí – vzešel, těmi zváben místy, z duše hlubiny. Nad vodou se vznáší v běli ve sluneční záři skvělý jako bílý sen; ráno ze dna duše vzklíčil – nad vodou se v kráse vztyčil, oblaky než zrůžověly, než se schýlil den. Polo zavřen, rozvit zpola k sobě vábí mne a volá bělostný ten květ – divná touha srdce chvátí 49 jeho vábení se vzdáti, čas než krásu jeho zdolá, dát se k němu v let. Zda i z temné brvy stínu oko tvoje na leknínu obraz pohlíží? Dej mi svoje křídla bílá, ať nás vznese jejich síla k němu, než se pod hladinu zvadlý pohříží! * Jsi to ty, mé zlaté Mládí? Ty jsi přišlo ještě ke mně? Já už mnil, že za pohoří zašlo’s v Minulosti země. A tu’s náhle dívčím okem tiše na mne pohledělo, co jsem cítíval a tušil, všecko jsi mi připomnělo. 50 A tu’s jako za dnů máje v milém dívčím pousmání motýly snů jasně bílé přivábilo k mojí skráni. V bílý šat jsi květovaný sladké půvaby své skrylo, bys mne jako za dnů jara po objetí roztoužilo... Zmaten hledím do tvých očí srdce v hrudi boje svádí – v touze náruč otevírám: Jsi to ty, mé zlaté Mládí?... * Pohádka lesa tichá a bílá ku břehům přišla jezera – hluboké vody roztoužila bílého zjevu nádhera. 51 Hlubina, která po věk celý ponuře jen se černalačernala, bělostný obraz čistý a skvělý ve svoji náruč pojala. Postavu její obráží vnadnou, tvář, jak se jeví spanilá – vodu svou nehybnou a chladnou pohledem jejím vznítila. Pohádka lesní z vody se směje, rozplétá v ní svůj hebký vlas – voda v svém štěstí jen se chvěje, by jí ten přelud nepohas... * Na pobřeží tůně zřel jsem vyvrácené kmeny, v duši pro ně zachvátil mne smutek bezejmenný. 52 Sny své zřel jsem pokácené na života stráni, znova prožíval jsem smutné jejích umírání. Zděsil mne ten zhouby obraz, tůň mne poděsila – vtom jste vy se jako víla oku objevila. Usedl jsem na padlého kmene mrtvou hmotu – poslouchal jsem, jak jste pěla píseň o životu... * Duch smutku denně slétal ke mně, měl křídla netopýří, vše v žití dával zřít mi temně, svit slunce krajům bral mé země svých křídel hroznou šíří. 53 I k této tůni letěl se mnou, svá nad ní rozpial křídla, svit slunce zastřel blanou jemnou, že pod hladinou mračně temnou jsem tušil zmaru sídla. Vtom jako divem nad hladinou koruna bílá zkvetla, z ní jako v pohádce se linou a ku břehům i vzhůru plynou bělostné proudy světla. Tůň černá jimi proměněna v stříbrnou, žhavou desku – a zřím-li vzhůru, jaká změna! Tam černá křídla ozářena se v bílém skvějí lesku!... * Je pravda toto, či pouhý sen mých rozpálených skrání? 54 Já nad studánkou nachýlen číš přijal z vašich dlaní. Z ní křišťálovou vodu pil jsem douškem nekonečným, vás za vrácení živých sil jsem stíhal okem vděčným. Však žízeň moje nebyla a není ukojena – zas po nápoji vznítila se duše roztoužená. A tak, ať pravdy kus v tom skryt či sen, jenž mysl vzruší – vás prosím, dejte dlouze pít mé unavené duši!... * 55 VII.
Ty sloky snivě roztoužené Jan chvatně črtal v zápisník ve stínu sosny, rozložené rameny svými nad rybník. Již haslo bílé světlo denní, Jan ještě v divném rozechvění snů rozvlněných stíhal vznikvznik, z nich stříbrobílou nitku spřádal, z ní verše svoje tkal a skládal, jak cit mu šeptal, kouzelník. Za písní píseň z duše spěla zde u lesního jezera, jak za hvězdou se hvězda skvělá na nebi svítí zvečera... Ze snův a písní vzbudil Jana Vilémův volající hlas: „Dnes práce moje dokonána, i tvá snad píseň dozpívána – 56 a do vsi k návratu je čas. Již nad západem srpek bledý se leskne, pod ním Venuše – než vyjdem z lesa, závoj šedý se na zem snese. Do duše však stíny nedáme si vnést – tam, třeba slunce zhaslo rudé, nám s nebes klenby zářit bude svit milionů bílých hvězd!“ Zrak Janův, náhle navrácený z krajiny snění v skutečnost, list přelét písmem naplněný a soudně nyní, kouzla prost, duch zkoumal načrtané řádky... „Hle, co tu vzniklo z dané látky: tříšť písní místo obrazu. Ten stvoří vyrovnaný Vilém, ne já však, pláně na srázu: jen zaskvěje se v květu bílém, jenž bez ovoce opadá. A přec-li vydá jaké plody, 57 ty trpké jsou a bez lahody. Jen záchvěv citu, nálada, jen drobná píseň z duše vzletí – zpěv mocný dáno jiným pěti...“ Tak myslil listy přemítaje – přec však se vracel rozjasněn, jak před chvílí když bloudil v kraje snů vábných, pohádkových změn... A když se Vilém ptal ho hlasně a dívka němým pohledem, zda dospěl ke konci své básně, děl s úsměvem: „Ne, řízy lem jsem záchyt pouze, zlaté třásně – šat bělostný a postava v něm přepůvabně zahalená však uniká mi; mlhavá mi kyne z dálky, ozářená, když mnil jsem, že ji objímám. Však půjdu, kam mi kyne dlaní, v let na perutech dám se za ní a píseň svoji dozpívám.“ 58 „Hoj, z půvabů a bílé řízy tvé poetické vidiny zřím, vítězství že kalich sklízí, jenž zaskvěl se ti z hlubiny!“ „Ba rád bych, Viléme, se vzdal mu, rád zanechal bych dávných žalmů a zanotoval žití zpěv. Jak dřív mne vábil závěrečný zpěv básně Máchovy a zjev poutníka, s nímž jen nekonečný jde smutek, blízký zoufání, když zří, že cesta daleká je a marné, marné volání – tak v duši mé teď touha zraje se vrátit k první stránce Máje!...“ „Tak, hochu, ta rád slyším slova,“ zní zvučná chvála přítelova – a za znění té pochvaly zrak Janův touhou roznícený 59 a dívčin měkce rozesněný se na půl cestě potkaly... Den dohasíná, houstne šero, večer se snáší na jezero. Kde kmeny leží vyvráceny, tam v šeru mizí družina: stín temný muže, jasný ženy se k němu těsně upíná, jim v zápětí stín jiný, stmělý a vedle něho běloskvělý jak pohádková vidina. Tam u kmenů se zastavili a rybník, nyní setmělý, pohledem dlouhým pozdravili, než v temnu lesa zmizeli. Ještě sem hlasy zaznívaly z temnoty lesa krátký čas – ještě sem slaběji vždy z dáli dozníval písně čtverohlas... Potom vše zmlklo... Mezi kmeny hledělo Ticho v temnou dál, 60 stín jeho k vodě nachýlený pozorně chvíli poslouchal. Mlčí vše, nikde ani zvuku. Na balvan Ticho usedlo, složilo hlavu v mlžnou ruku, do vody dlouze pohlédlo. Tisíce hvězd tam napadalo, vábilo v kráse zářivé – Ticho však jiných vzpomínalo, jimiž zde plálo očí dvé... Jezero v sen se zahalilo, dřímaly sosny přesladce – Ticho zde nad jezerem snilo o lesní, bílé pohádce... 61 VIII.
Léta uplynula. Starý les, v němž se rybník po století skrýval, pod pilou a pod sekerou kles. Tu tam jenom obr ještě zbýval v mladých smrčků svěží zeleni, zřel, jak zvolna roste podrost nízký, než se léto v zimu promění, viděl nad ním zelenat se břízky, bílých kmenů lesa panenky – a co vítr táhl jeho hlavou, opájel se dávných časů slávou, o minulosti před’ myšlenky. Nízké druži tiše vypravoval, jaký hvozd tu býval hluboký, jezero jak ve svém klínu choval, žárlivě je skrýval před roky, zpěvy ptačími jak zvučel vesnou a když vichry přišly v jeseni, jak tu píseň proměnily plesnou v dlouhotáhlé, slavné šumění. 62 Teď vše jinak: vysoký les v dáli, jezero se v mlází neztají, slunce celý den tu žhne a pálí, ptáci zřídka na snět slétají – a když vítr pohne hlavou sosny, vzbudí v haluzích jen tichý vzdech, vše jak vzal jí času chvat a spěch, vše jak změnil osud neúprosný... Června jitro vzešlo nad jezerem, tůně plála v slunce pocelech – po prameni ke hladině směrem blížil se sem lidských kroků spěch. Jedny byly lehké kroky ženy, pevné muže kroky za nimi, v stopách obou jak by přes kořeny ptáče spělo krůčky drobnými. Na jezera břehu štíhlá paní zastavila kroků spěch a chvat, ňadra dmou se v prudkém oddychání, oči hledí do obrazu vnad, po jezera březích rychle bloudí, 63 které mlází zvolna zarůstá, a ten obraz krásná na ústa cosi jako snivý úsměv loudí. Pevným ramenem pás ženy vnadné muž teď objal, k tůni zírá s ní: v hnědém vlasu bílé nitky zrádné, zimy hlasatelé předčasní – ale v oku ještě neunaven mladě hoří jasný žití plamen. K oběma se tulí dívčina, drobné ptáče na života sněti, které ještě hraček vzpomíná, ale jemuž mohou pověděti léta nedaleká, že již čas nadešel mu tušení a snění, kdy je převábivě, snem i v bdění k životu zvát bude tajný hlas... Žena v citů vření maně sklání hlavu na rameno mužovo – oba tonou v tichém vzpomínání, které nehlásí se o slovo. 64 Až když prvý příval citů minul, začal muž: „Zde tedy spanilý pohádky své čas jsme prožili, zde jsem navždy s duší tvojí splynul! Jak mi všecko živě v mysli tane, jak si živě na den vzpomínám, kdy jsem, díky těmto hlubinám, našel tvoje srdce milované!“ „Vzpomínáš? Já také jasně vidím chvíte ty i děje před sebou, kdy mně cit, jímž kroky svoje řídím, vzpučel mocných lesů velebou, řečí tůně té, v nich utajené, jara voláním a vábením – a tvým nenadálým zjevením na počátku mojí dráhy, Jene. Jak byl krásný ten čas jarních tuch, kdy byl mladé vůně plný vzduch, kdy, kam pohled padl, všecko kvetlo, kdy vše oblévalo bílé světlo!“ 65 „Krásný, ženo; také já se vracím rád k těm jasným dobám mladosti – jejich svit svou čistou bělostí dosud září snahám mým a pracím.“ Úže k sobě přivinul svou ženu, vroucně políbil ji na ústa. „Žel, že takou shledávám tu změnu,“ touží ona. „Mlází vyrůstá nizoučké, kde staré byly lesy, obraz drahý, který v srdci mám, zjeví se již jenom vzpomínkám. Tak i mládí za horou je kdesi. Z lesa zde jen sosny tu tam zbyly, zašlé o minulosti by snily – tak i u nás: také naší skráni zbylo z mládí jenom vzpomínání...“ „Aj, zda povídá to moje žena, která zde, kde tůň se blyskotá, když má duše byla zachmuřena, 66 učila ji písni života? Čemu učila mne tato ústa, políbením vesny ruměná? Věčný život že jen vře a vzrůstá, věčná jeho vládne proměna, nic že nemůže se v zmaru ztratit, vše dech žití že zas obrodí, že, co žilo, zas se může vrátit v život, který věčně vévodí. Že i stáří stejně jako mládí jest jen žití různým projevem, že i to, co smrt svým dechem zmaří, nového jest žití osevem... Teď jsme úlohy si proměnili: květu zrosenému, jehož třpyt těšil mne, když chmury čelo kryly, já mám nyní těšitelem být. Hle, tam naše ptáče milované vzlétlo, místo sobě vyhlédlo, jež nám často ve vzpomínkách tane: na náš balvan k vodě usedlo. Nezdá se ti, duše moje milá, 67 že tam vzkříšená jest, přesladká, bělostná tak, jako jednou byla, našich mládí časů pohádka?“ Štěstí úsměv prozářil ji všecku, k muži svému úže přilnula – oba pohlíželi k svému děcku, k jasnému jak vzkazu z minula: Nad vodou tam dcerka jejich milá – znovu probuzená, přesladká, skvělá sluncem, jako jednou byla, jejich mládí bílá pohádka... 68 JAN ROKYTA
Básnické jméno slavisty Adolfa Černého. Narodil se 19. srpna 1864 v Hradci Králové z otce hudebníka a věnoval se povolání učitelskému. Působil jako cvičný učitel na pedagogiu nejdříve ve svém rodišti (od r. 1884), pak v Praze (1896–1900), vstoupil však záhy do výslužby, poněvadž útlé jeho zdraví při úsilné práci literární učením příliš se vyčerpávalo. V letech 1898–1904 byl správcem Národopisného musea českoslovanského, od r. 1898 do června 1914 vydával a řídil „Slovanský Přehled“, znamenitý obzor celé osvěty i všeho politického života slovanského. Od r. 1901 jest lektorem jazyka polského a lužickosrbského, později též srbskochorvatského na české universitě. Mnoho cestoval slovanskými zeměmi, nejčastěji po obou Lužicích, Haliči, Dalmácii. R. 1889 podnikl delší národopisně výzkumnou cestu po království polském, Litvě a Rusi, odkud přivezl si zvláště pro lidovou píseň mnoho cenného materiálu. Ovzduší Jaderského moře nejlépe svědči jeho zdraví, a proto hledává tam zotavení nejraději na ostrově Rábu. Z české vlasti působí naň tak příznivě čistý vzduch píseckých lesů, jež se svým zadumaným rybníkem Němcem poskytly též dějiště autobiografické idylle, kterou v tomto svazku předkládáme svému čtenářstvu. Činnost Adolfa Černého rozdělena jest mezi slovanskou vědu a básnictví. V prvé zabývá se hlavně folklorem a písemnictvím, a tu zase nejvíce jeho upoutali Lužičané, jichž písemnictví, naukové i krásné, obohatil vlastními spisy. Pak to byla Polska, jejíž „konsulát“ přejal z rukou Edvarda Jelínka. Poslední dobou obrátil se básnickým svým zájmem k chorvatské literatuře. Za své zásluhy Černý jmenován údem [69] mnoha učených společností, tak členem komise anthropologicko-ethnografické Akademie umiejętności v Krakově, dopisujícím členem Towarzystwa ludoznawczego ve Lvově, čestným členem Ogniska Polského v Praze, doživotním členem Matice Srbské v Budyšíně, r. 1917 zvolen dopisujícím členem IV. třídy České akademie. Píše několika slovanskými jazyky, lužicky i básní, a mnoho překládá (často pod pseudonymem Jiří Rubín). Básnické spisy původní: Když se připozdívá... (1897), Světla a bludičky (1898), Lilie z Tvých zahrad (1899), Lekníny na hlubinách (1900, 2. vyd. 1905), Viděl jsem duši ženy... (1902, 2. vyd. téhož roku), Za Kristem (1903, dvě vyd.), Pouta a peruti (1906, spr. 1905), Hradby padají! (1905), Válka (k obrazům E. Holárka) (1906, 2. vyd. 1912), Království Ticha a Smíru (1907), Prokop Rybář. Román české duše (1913, spr. 1912), Balkánské zpěvy (1913), Jadranské dojmy (1915), Zpěvník o Janu Husovi. Zpěvníku pozdního husity část prvá (1915). V tisku: Alžběta Šramínova. Báseň epická. (Vyjde v Knihách Zvonu.) V rukopise: Zpěvníku pozdního husity část IIII. a III. Ukázky byly hlavně v Besedách Času a ve Květech. Hus, báseň epická. Ukázka byla ve Sborníku Topičově. Na staroměstském rynku, báseň lyricko-epická. Ukázka vyšla v Kalichu. Básnické spisy přeložené: Handrij Zejleŕ: Výbor písní. (Sbor. svět. poesie č. 37), Jakub Ćišinski: Výbor básní. (Svět. knih. 509), Silvije Strahimir Kranjčević: Básně I. (Sbor. svět. poesie č. 106), díl II. v tisku. Překlady dramatických básní: Stan. Wyspiański: Kletba (Slovan. Přehled XI. 1900), v rukopise [70] Soudcové (provedeno v Nár. divadle 1915), a Veselka (vyjde ve Sbor. svět. poesie); rovněž v rukopise: Jerzy Żuławski: Eros a Psyché, Karol H. Rostworowski: Kaligula. Překlady divadelních her: Sewer a Maciejowski: Martin Łuba (vyšlo v „Repertoiru českých divadel“ 53, 1899 a provedeno v Nár. divadle), J. A. Kisielewski: Karikatury (Rep. 94, 1902), Wł. Perzyński: Lehkomyslná sestra (t. 142, 1906), S. Kiedrzyński: Hra srdcí (provedeno v Nár. divadle), J. A. Kisielewski: V síti; J. S. Turgeněv: Chléb z milosti. Venkovanka. (Provedeny v divadle vinohradském 1917.) Překlady povídek atd.: I. S. Turgeněv: Asja. (Ruská knihovna XXVI.), A. Michajlov: První láska. (Rom. knih. Nár. Obzoru, 2. vyd. ve Svět. knih.), E. Orzeszkowa: Tré povídek. (Zimní večer, Slečna Růža, Světlo ve zříceninách), S. S. Kranjčević: Básnická próza. (K tisku připraveno.) České knihy o Slovanstvě, otisky atd. a) Belletrie: Lužické obrázky. (Kabin. knihovna 49, 1890.) b) Studie, cestopisy, práce vědecké atd.: Různé listy o Lužici (1894). – Svatba u lužických Srbů (1893). – Za Edvardem Jelínkem (1897). – V údolí Resie (1899). – K otázce shody rusko-polské (1900). – O slovanské vzájemnosti v době přítomné (1906). – U italských Slovanů (1906). – Dalmatský ostrov Ráb (1909, II. vyd. 1910). – Lužice a lužičtí Srbové (1912). Knihy a brožurky v jiných slovanských jazycích: a) Lužickosrbské: Wječorne pěsnje W. Hálka. (Budyšín 1888.) Vyšlo jako první číslo sbírky „Serbska knihownja“, kterou Černý vydával svým nákladem. Druhým [71] číslem byla sbírka básní J. Ćišinského „Přiroda a wutroba“, načež knihovna zanikla. – Narodne hłosy łužiskoserbskich pěsni (1888). – Druha zběrka narodnych hłosow łužiskoserbskich pěsni (1888). – Třeća zběrka łužiskoserbskich pěsni (1894). – Wobydlenje Łužiskich Serbow (1889). Studie o luž. lidovém obydlí. – Mythiske bytosće Łužiskich Serbow (2 svaz. 1893 a 1898).*) – Herta Wićazec. Žiwjenje a pisma prěnjeje serbskeje basnjeŕki (1901). – Stawizny basnistwa Łužiskich Serbow (I. 1910). b) Jiné: Pieśni białoruskie z powiatu dziśnieńskiego gubernii wileńskiej (Kraków 1894). Kromě toho roztroušeno mnoho přeložených básní (z Wyspiańského, Tetmayera, Franka, Aškerce, Zamejského, Nikoliće, Milakoviće, Nazora, Begoviće, Dučiće, Šantiće, Rakiće, Iliće, Ćurčina i j.) v Slovanském přehledu, rovněž článků a větších statí z oboru slavistiky tamže i v Athenaeu, Světozoru, Zlaté Praze, Slovanském Sborníku, Květech, Osvětě, Naší Době, České revui, Zvonu, Národě, jakož i četných časopisech slovanských, jako jsou Časopis Maćicy Serbskeje, Łužica, Wisła, Tygodnik Ilustrowany, Świat, Kraj, Kurjer Warszawski, Kurjer Lwowski. Feuilletony o věcech slovanských ukládal v Národních listech, později v Čase. Výbory: v májové „České poesii XIX. věku“, v Procházkových „České lyře“ a „České epice“. Vydal a redigoval: Serbska knihownja, Budyšín 1888; Slovanská knihovna, v Praze 1901; Průvodce po národopisném museu českoslovanském, t. 1903; Vzpomínky Eduarda Jelínka,
*) Polský překlad Bron. Grabowského: „Istoty mityczne Serbow Łużyckich“ (Varšava 1909). [72] t. 1904; Slovanský přehled, t. 1898-1914; úvodem doprovázel: Ivana Franka Haličské Obrázky, v překl. Jar. V. Buriana, t. 1907 (Svět. knih.). O něm: Ed. Jelínek ve Světozoru XXVI. 1892; Jaroslav Vrchlický v anthologii Májové; Jan Voborník v „Památníku České akademie“; Josef Karásek v „Slawische Literaturgeschichte“; Arne Novák ve svých dějepisných dílech o českém písemnictví; Josip Milaković Jedan náš prijatelj (Adolf Černý). U Sarajevu 1912; Almanach České akademie 1917. Jako básník Rokyta vyslovuje se dvěma směry: spirituální lyrikou, tíhnoucí k novokřesťanství, a vlasteneckou svobodomyslnou poesií reflexivní a epickou. První období jeho vývoje (knihy „Když se připozdívá“ až „Viděl jsem duši ženy“), v němž nálady zduševnělé střídaly se s cudně jemnou erotikou, dojmy přírodní s ryze písňovým, prostým a bezprostředním výrazem citu, výrazně charakterisoval Vrchlický reliéfem v Májové anthologii: „Tichá hudba jeho lyriky dýše zvláštním kouzlem, jemuž je těžko odolati. Čistota až serafinská jest znakem této intimní zpovědi jeho nitra. Sněžné lilije, polosmyté profily žen, které jsou sfingy, Madonny a Monny Lisy zároveň, tlumy stínů, kterým dominuje bledá tvář umučeného Krista, který stále jej pronásleduje svým sladkým zjevem, pohledy do záhrobního života, touhy vzlyk a oddech resignace, toť zvláštní svět Rokytův.“ Z uzavřeného toho niterního světa básník čím dále tím více vchází v styk s rvavým proudem života a jeho planoucími ideami. Dílo jeho plní se tendencí. Nejdříve je to přechod ze spiritualismu lehce mystičností nadchnutého k tolstojismu („Za Kristem“, „Válka“), odtud pak dále k volné myšlence („Hradby padají“), k žhavým zpěvům svobody, vlastenectví, [73] slovanství („Balkánské zpěvy“, „Zpěvník pozdního husity“.husity“) Postupy ty, jimiž prochází česká duše, výstižně zaznamenává veršovaný román „Prokop Rybář“. V druhém tomto období Rokyta stává se často pathetickým, reflexe nabývá převahy nad citem, bezpečně ovládaná technika veršová nad novými výboji výrazu a formy, ale vždy je to síla přesvědčení, opravdovost a hluboká vážnost, plamen nadšení, jež dodávají vnitřní hodnoty této jeho národní a svobodomyslné apoštolské missi. Při tom nezapomíná ryzí poesie, jak svědčí kromě četných lyrik jeho idylky a pohádky, z nichž jednou jest tato „Lesní pohádka“ (z r. 1911), druhou rukopisná dosud „Zimní pohádka“. V těch má Rokyta opět celé intimní kouzlo své první periody. J.B.
[74] HOVORY BÁSNÍKŮ SV. VI. Pořádá Jaromír Borecký. Jan Rokyta: LESNÍ POHÁDKA. V úpravě M. Kalába. Vytiskla Grafia v Praze typy Sorbonna. 50 číslovaných a autorem podepsaných výtisků vydáno na tiskovém japanu. Nákladem F. Topiče v Praze. 1918
E: tb; 2006 [75]
Básně v knize Lesní pohádka:
  1. báseň bez názvu