...A domníval-li jsem se snad,
že schválně u okna jste stála včera?
Ne. Kterak mohl jsem se domnívat?
Ne, nedomníval jsem se. Do večera
jsem doma byl. Tak dobře celý den
jak nikdy dříve, veselo mi bylo,
a domýšliv jsem nebyl. Radost jen
jsem cítil, jakby slunce osvítilo
mou světnici. A potom psal jsem vám, –
vím nyní, bylo zbytečno to psaní.
Proč napsal jsem je? Nevím, nevím sám,
já netušil, že hrdost vaši raní,
jen radost nenadálou cítil růst
jsem v srdci svém... Tak jiné je dnes všecko,
tak jiný je dnes výraz vašich úst
a očí...
Probudil jsem se pojednou.
Myšlenka v hlavě mi tkví:
A nevrátím-li se vůbec již,
snad bude líp, kdož ví?
Mně o čemsi jiném se zdálo,
o čemsi krásném, vím.
Teď v hlavě mi trčí: Snad bude líp,
když se již nevrátím.
Spí hejtman v koutě, spí bataillon,
spí polská ztracená ves.
Já upřeně myslím na dopis,
jejž napsal jsem dnes.
Je ticho. A vše je mi jasno,
tak jasno, na podiv:
Ne, nikdy to nemůže býti,
i budu-li živ.
Ty ničeho nezvíš, ničeho,
ni lásku, ni bolest mou.
Stín žádný nevrhne život můj temný
na radostnou cestu tvou.
Mně o čemsi krásném se zdálo...
Je ticho, je ticho, vše spí. –
A nevrátím-li se vůbec již,
snad bude líp, kdož ví?...
Těžko je ptáku střelou zasaženému,
svět vůkol plní se tmou,
strašno je srdci, láskou, láskou umučenému,
jež tuší, že nebude mou,
že bez ní, bez ní bude mi žíti.
Chce se mi rukama lomit, čelem o zemi bíti,
žalovat, žalovat, prositi vody, jež kolem se dmou,
aby mne zalily,
aby mne ubily,
aby mi pomohly skrýti
bídu a sirobu mou...
U mlýna za horou po hrázi jsem chodil,
dolina večerním stínem se plnila.
Vzal jsem s cesty kámen, do vody jej hodil,
voda se zavřela, koly se zvlnila.
Haluzko zelená, nic ti platno není,
zaduje-li vítr, musíš se zachvěti.
Srdce, tiché srdce, zvyklé osamění,
při vzpomínce musíš, musíš zaboleti...