Poslechněte, milé děti,
co vám budu vyprávěti
o památné příhodě,
jež se v našem národě
v našich dobách stala.
Stálať lípa osamělá
prostřed návsi u kostela,
a k té denně po práci
přicházeli sedláci,
čeleď jich i mládež.
Nejstarší z nich vyprávěli
o švandách a o veselí,
jakých druhdy přehojně
prožívali na vojně
v dálných cizích zemích.
Také ze vsi upomínek
kladen lupen na lupínek
z příběhů a ze šprýmů
ku zábavy svěžímu
lahodnému věnci.
Však i luzných květů dosti
z Čechů velké minulosti
mnohdy řeč v něj vázala,
a tu mládež slouchala
s utajeným dechem.
Tomu však už dávno jesti...
zatím stihlo národ štěstí,
že moh’ pevně spojiti
s mocnou šlechtou k dobytí
státního se práva.
Proto vždycky, ač sám nechtě,
k vůli této slavné šlechtě
držel jazyk za zuby,
aby v propast záhuby
střemhlav nevřítil se.
Musel i své ideály
dát si pány klerikály
přistřihnout, jak náleží,
aby aspoň v mládeži
byl dost katolickým.
Jana Žižky slavné jméno
nemělo už býti ctěno,
aby snad ten slepý rek
nepokazil vyhlídek
politické akce.
A tak všude na něm lpělo
jakés dusné neveselo,
jenom naši sedláci
scházeli se po práci
k táčkám ve stín lípy.
A tu jednou hrozná bouře
přikvačila, v živlů vzpouře
blýskalo se, duněl hrom,
náhle třesk’ a v mžiku tom
zasáhl tu lípu.
Ó tu lípu!... Kde kdo ve vsi
běžel cestou zaslzev si
k ní a žasl: její kmen
bleskem nebyl zasažen,
jedna z větví pouze.
Větev polou přeražena,
pod ní trávy ze zelena
tmí se místo rozryté,
jakby cosi v zemi té
blesk přitáhlo k sobě.
A z té jámy čouhá cosi
jako srp a ostří kosy,
hrábě, rýč a motyka,
ba i kola všeliká
a co všechno ještě.
A hle, tam i karabáče
vyčuhují nejináče
nežli jako úkradím
mezi starým nářadím
bídných robotníků.
Aj, tu vystoup sedlák z davu –
„Vyslechněte, co se v hlavu
za myšlénku dere mně,
když tak zřím, jak ze země
nářadí to čouhá.
Víte všichni velcí, malí,
že je do ní zakopaly
našich otců mozoly
utržené na poli
při nucené práci;
že když kladli do země je,
zářily jim obličeje
nadějí, že robotu
ukládají v lůno tu
země na vše časy;
i že táhli z pohřbu její
domů pak co nejslavněji,
prosti pout a řetězů,
jako tábor vítězů
pod Svobody vlajkou,
jako rovní svojích pánů,
jako páni vlastních lánů,
bez drábů a bez Franců,
jak šik vřelých zastanců
práv i podřízených.
To vše víte, moji milí,
méně však, že nepohřbili
naši dobří otcové
zcela v temno hrobové
svoje nevolnictví.
Tělesného zbavili se,
v jiné horší zapletli se,
v robotu to duševní,
a zda nevězíme v ní
doposud až po krk?
Zdaliž není robotou to,
když se národ nechá touto
šlechtou vodit v koleje,
po nichž sama nespěje
k jeho ideálům?!
Vždyť se za řeč naši stydí,
k čemu lnem, to nenávidí,
znajíc jen svou moc a Řím –
ba je věru otroctvím,
tak jí posluhovat!
Přijdeť jednou chvíle svatá,
kdy Čech svrhne železa ta
se své ruky spoutané
a pak teprv přestane
býti nevolníkem.
Proto zas ty dříče krve
zahrabme, však hloub než prve,
ať nic z hrobu temnoty
známky české roboty
na den nevynese.
Tak i v úsvit doby nové
jednou naši potomkové
snad i někde pod lipou
panské brzdy zasypou
válečných svých vozů.“
A to též, svět celý ví to,
stalo se: jak nářadí to
i ty brzdy u vozů
za hlučného lomozu
byly zakopány.
Český sedlák svojím cele
stal se opět, cítě v těle
nespoutanou sílu lví,
vedoucí jen k vítězství
práva drahé vlasti.
Snad. Však snad i, milé děti,
bude ještě jiné smetí
musit v zemi zakopat,
aby sám se nedopad’
zase v jiném vleku.