Povídka z města.

Gustav Dörfl

Vídával ji denně cestou do přednášek a vždy blahořečil šťastné chvílence, kdy se mihla kolem jako vzduchu prášek, ve kloboučku bílém, v prosté pláštěnce a kdy na těch lících jako krve prostých rozžeh dívčí ostych v barvách zvyšujících její bledou krásu – oheň ruměnce. Tak ji vídal léta... vítr od severu nebo v letě žhavý jako sirocco byl mu jara vánkem, jen když moh jí v šeru pod kloboučkem patřit v tvář a na oko; ó když zraky obou tak se jednou střetly, v jejím paprsk světlý vzplál a touže dobou do nitra již okem pad mu hluboko. A ten paprsk světlý konal pravé divy v hloubi jeho nitra jak nic posavád; uved jej jak kouzlem v jakés rajské nivy, na nichž myšlénkami prodléval tak rád – ó ti snové krásní, v nichž se život v touze jeví mládí pouze velkolepou básní jak sám světa Tvůrce božský majestát! Ale dosud na ni slůvka nepromluvil... jednou však jda k městu stinnou alejí – v dáli právě hřmělo – zahlédl ji u vil... hřmělo blíž a blíže, stále silněji... zdali nemoh’ zabít hrom tu milou bytost? – jaká příležitost, by jí deštník nabíd zatím proti spoustě deštných krůpějí. „Odpusťte, má drahá,“ pravil zajíkavě, „že se osměluji v díle ochranném nabídnout vám průvod v této živlů vřavě, aspoň než se k městu spolů dostanem. Prší, jen se leje... hřmí – zas úder nový! – však ten deštníkový štít nás oba skreje, že nám pod ním bude jako pod stanem.“ Pohleděla na něj mu tak mile, známě, sklopila své oči, na rtu chvěl se dík, váhala, však posléz přijala i rámě, když jí vítr v tváře peřej deště střík, a pak tulila se k němu – podle deště – úž a úže ještě... tak teď může zase vichr vodu stříkat – ale na deštník. Však on také nad ní střechu reguloval podle deště, větru, podle kaluží, jen když v bezpečí byl její tváří ovál nyní červenější, divno, nad růži, a co v tolikeru vděku zračilo se v jejích očí rose, stálo za to věru, aby pro ni promok třeba na kůži. Nyní teprvé si jasně uvědomil, že je skutečností, co měl za snění, vždyť to v sobě cítil – ne, v tom nebyl omyl – že má celé srdce v jednom plameni; ó když zablýsklo se, s bázní k němu koukla, a když rána houkla, její tělíčko se tisklo k jeho tělu jak list ku kmeni. Tak se dále brali stromořadí středem, i když dešť se změnil v liják nejprudčí, lépe jíti v dešti – v stínu stromů šedém mnohdy právě zkáza bleskem zahlučí; ach, on nejraději v hromobití huku byl by na svou ruku vzal to tílko její a je nes až domů ve svém náručí. Prošli celou alej, přešli na příč cestu, a tak dostali se přímo do sadů, ze kterých už měli nedaleko k městu, kdyby nezůstali nikde pozadu, vždyť již z blízké dáli známé melodie proudu Vltavy je vítati se zdály a tam z mlhy kynul Vít jim od hradu. Lilo se jak z konve, písek oblázkový ve stružky se zrýval stékajících vod, a co opatrně dál šli podél křoví, to se rozevřelo náhle v živý plot a tam z jeho hloubí temného je zvala k sobě lávka malá v husté listů loubí, ušetřené zcela bouře nepohod. „Zde si odpočinem,“ děla všecka skřehlá, „aspoň než ten liják dál se přežene,“ a již do loubíčka jako laňka vběhla a hned pospíšila k lávce omšené. „Kéž by mohla mamá,“ odválo jí s retů, „zřít, jak krásně je tu! Všude zeleň samá, ba i na té lávce, ač je z kamene!“ Slova ta jím hnula, jak by u něj nebyl dokázal to žádný z krasších výroků, šel a na té lávce též se uvelebil, aby měl ji blízko, blízko po boku, a tak seděli tu těsně vedle sebe, zříce kousek nebe z listnatého skrytu, cítíce však celé v srdci hluboku. „Je tu vskutku krásně... slyšte však, jak mlátí proudy v naši střechu,“ děl jí průvodce; „toť jak průtrž mračen... v té nám nelze dáti přes pláň dolů k mostu v náruč nehod se. Beztoho strach o vás pomyslit mi brání, jaké uvítání uchystáno pro vás, drahé ubožátko, doma od otce!“ Dívka odvětila smíchu rolničkami: „Jaké uvítání – ach to nejsladčí! Žijem já a mamá už dva roky samy, ale její láskou jsem tím bohatší, a až vše jí povím, jak jsem byla s vámi – jste i jí už známý – v dešti skryta křovím, litovat nás oba ani nestačí. Je tak tuze hodná, všechno pro mě činí ve své velké lásce téměř dětinné, dí jen, bych v ní zřela vždy svou přítelkyni, že pak v životě mne štěstí nemine, a já... jsem to děcko, viďte, milý pane, co se přes den stane, též jí říkám všecko jak své nejmilejší družce jediné. Proto ví má mamá, kdy a kolikráte jsme se potkali již... v které ulici... jaké postavy jste... kterak vypadáte... jak ten vous vám sluší plné na líci... ba – toť hračka pouhá – ona zná i dáta, kdy vám nějaká ta kniha z kapsy čouhá, když tak jdete mimo všecek zářící. Mezi mnou a mamá není nikdy váda, mluvíme-li o vás, je nám veselo, ba já vím to jistě, že i vás má ráda –“ v tom si náhle rukou jela přes čelo, a jak mráz když sahá na ni, zachvěla se a teď zas a zase... „Ach, co je vám, drahá?“ „Nic, to snad že právě silně zahřmělo.“ Ano třeskla rána... zastavila příval, pršelo už méně, drobně, zdrobňoučka, byla klidna zase a zas dále díval pár se černých očí naň zpod kloboučka, a on o významu každinkého slova myslil zas a znova, které pravila mu dívčinka ta zvláštní jako hezoučká. „Vskutku, nic mi není,“ hovořila dále, „naopak mám radost, že jak matinka o vás mluvit by mě poslouchala stále, i vás těší o ní řeč má prostinká, věřte, kdyby tady mohla být i ona, já vás obou spona, to by dohromady byla nejšťastnější v světě rodinka. My sic spolu žijem zcela spokojeně, někdy přec však u nás cítit samotu; zabloudí-li oko na tatíčka k stěně, mamá ihned teskní: „Ach, jak smutno tu!“ A já nedovedu rozjasnit pak více její truchlé líce, vy však v našem středu byste navrátil ji k blaha životu. Čtu to z vašich očí, vy že neumíte v pravdě ublížiti ani červíčku, i že hodným lidem láskou neskrbíte, zvláště svojí mamá, svému tatíčku... ó vy také byste nechal mamá moji kochati se v zdroji té své lásky čisté a mě také... viďte? – byť jen trošíčku!“ Nevěděl, co říci na ten citů příval, v němž se něha s prosbou tklivě zračila, děl jen, když se na ni dosti vynadíval: „Jak se jmenujete, dívko spanilá?“ V tom jí zbledly líce a to útlé tělo chvělo se a chvělo jako dřív, a více pozbývala lesku oční pupila. Soudruha se její zmocnil postrach velký... sáhl na čelo jí... bylo studené, však to velké oko mladé trpitelky nabývalo rychle svého plamene. „Je již lépe nyní? Nuže, půjdem domů!“ ale nebylo mu už tak volno při ní. „Jít už domů?“ děla. „Prosím, ještě ne! Hleďte, jak je krásně!... Vůkol na zeleno lehá zlatá záře, slunce zapadá, a ten vzduch tak čistý... chtěl jste znát mé jméno?... po mojí mě mamá zovou Milada... a můj ret vám touží tolik říci ještě, co mi jako kleště srdce v nitru ouží a co připadá mi jako záhada. Prosím, jak to přijde, že mě tolik hněte myslit na náš rozchod, zde neb kdekoli, nejradš mám přec mamá na celičkém světě a mě věru pranic při tom nebolí, když – v jak slunce záři na okenní římse ještě pobavím se s ptactva proletáři – zlíbá mě a já pak jechám do školy. A co v tom as vězí, že vás pouze hledám, jdu-li po ulici, lidí ve mnohu, v duchu s vámi kráčím, doma k stolu sedám, s vámi jím neb píšu školní úlohu a i v postýlku-li spánku v náruč klesnu, zřím váš zjev i ve snu, jak se ke mně tulí, a když se pak zbudím, spát již nemohu? Nadarmo ptám sebe, co to všechno značí, ptám se také mamá, a co říká mi?... abych často na vás nemyslela radši, jsem prý tuze mladá, a vy neznámý, a já, jak se sluší, dím si: Poslechnu ji, avšak zapuzuji marně obraz v duši, a tak zřím se stále, stále před vámi. Snad že cítím jinak: aspoň připadá mně, že tam, kde vy nejste, slunce nesvítí, a když jsme šli v dešti, cítíc vaše rámě mnila jsem, že jdeme dešti ve kvítí, ó to mé je štěstí: v mysli zřít vás dumné... a že jste tu u mne, mně tak blaze jesti, že bych mohla tady ihned umříti.“ „Ó jak má mě ráda!“... blažen děl si v duchu a již chtěl ji sevřít ve své objetí, však ta drahá dívka zdála za rozruchu snad těch mocných citů chvět se po třetí, pak jen – jak to divné! – skryla tvář svou dlaní, ach, a pláč a štkaní, tiché, srdceryvné, bylo dlouho ještě v loubí slyšeti. Zatím stíny delší vrhala i tráva... „Déle tady pobýt je i přání mé, ale i to slunce nám již s Bohem dává, a tak na cestu již dát se musíme; voníť země celá po krůpějích deště, a co jste mi ještě nedopověděla, to si cestou domů všechno povíme.“ Usušila sobě oči pláčem rudé, v myšlénkách se kojíc blahou nadějí, že jí od nynějška aspoň možno bude vídat jej a s ním se stýkat častěji, a tak s myslí květnou jevící se v oku po jeho zas boku brala dál se Letnou a zas bylo volně, ach tak volně jí! Vše, co znělo kolem na té cestě domů na slunci se skvící jako topasem, ptáků libé zpěvy, tajný šelest stromů, Vltavina píseň, jež se táhla sem, to vše zdálo se jí vyvýšeno na té slunce záři zlaté býti nitra její plničkého blaha živým ohlasem. A již spolu došli ku letenské stráni... již se brali dolů... v pravo stromoví, v levo u jich nohou moře střech a bání, stříbropěnná řeka, mosty, ostrovy – jakáť malba skvělá!... ach tak vskutku zlatou Prahu stověžatou nikdy neviděla jako v tento krásný večer červnový. Však když přicházeli k mostu blíž a blíže, opět přetékala blahem ústa jí – jaká velká spadne její mamá tíže, až jí vletí v náruč a nic nestají – ach, on zřel již v duchu, jak se její vlásky v jemné nitky lásky a ty na poruchu klidu jeho mysli v pouta spřádají! A dál švitořila, když se brali mostem, a zas jako dříve, snivě, blouznivě, kterak bude denně jejich milým hostem při šálečku kávy, večer při pivě – on již zřel, jak k její rtu se jeho shýbá a jej líbá, líbá, stále vášnivěji, až by zcela uváz v lásky předivě. Myslí, kam by vedlo, kdyby jsouc již v květě láska se mu stala srdce potřebou, dřív než ušel cestu k života by metě, kde se teprv stává žití velebou?... zloupil by se o klid, uvrh na se jarmo, jež by střásal darmo, a pak musil proklít svoje poblouzení... zoufat nad sebou! A to stát se nesmí – jak by sklamal matku... a jak zavázán je díkem navždy jí, za to, že mu dává ze skrovného statku mnohdy víc, než může ve zdar studií! ach, on s ní se proto rozloučiti musí, byť i srdce v kusy jemu trhalo to a ji nalomilo jako lilii! Zastavili u vrat – teď... ó jak ji sklamá!... „S Bohem, musím odjet... je mě potřebí... kdos mě čeká doma...“ – „Snad ne vaše mamá?“ „Ne, má žena.“ – „Žena!“ A jak v srdce by teď jí dýka vjela, začla žalně sténat: „Vy jste ženat... ženat!... já to nevěděla!... já nic nevěděla... Bože na nebi!“ Přikvapili z domu, odvedli to dítě do teplounkých peřin... bylať střídavě brzy od horečky napadána lítě, brzy od zimnice k mdlobné únavě, ach, a dlouho měla drát se z jejích tenat a jen: „Ženat! ženat! a já to nevěděla!“ štkala při polevách až k své zotavě.

Patří do shluku

politika, poslanec, parlament, ministr, politik, politický, vídeň, schůze, mandát, republika

940. báseň z celkových 1252

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. None (Josef Svatopluk Machar)
  2. None (Hanuš Jelínek)
  3. ŽOFÍN (Stanislav Kostka Neumann)
  4. ŠESTNÁCTILETÁ. (Karel Červinka)
  5. None (Řehoř Řiřavec)
  6. V GRINZINGU. (Josef Svatopluk Machar)
  7. None (František Serafínský Procházka)
  8. Písně z Montblancu. (Viktor Dyk)
  9. FIALA (Karel Havlíček Borovský)
  10. NOVÉ SLOKY ZE STARÉ „MÍCHANICE“. (Josef Svatopluk Machar)