Zlaté slunko na nebi se smálo,
v jarním háji národ ptačí jásal,
na lučině tisíc květů plálo,
každý lístek lásku boží hlásal;
každý brouček na té zemi staré
na sluníčku blažen pookříval
a tvor každý kouzlo tisíctvaré,
tisíctvarou krásu světa zpíval.
Jenom potkan, nejhnusnější z tvorů,
zlostný potkan, zrzle hnědé zvíře,
pln jsa puchu z kanálů a moru,
prskal, slintal, soptil ve své díře.
Protivna mu radost, smích a písně,
protivno mu ptačí šveholení.
Ve své díře, plné ztuchlé plísně,
k potkanskému kvíká shromáždění:
„Soukmenovci! Obilí a masa
málo pro nás v krajině je zdejší.
Moc je nad právo. A naše rasa
ze všech ras je nejrasovatější.
Přejdem pouště, přelezeme horstva,
dobudeme světadílů pěti,
staneme se pány všeho tvorstva,
všehomíru budem poroučeti.
Louky, háje, lesy, stráně, meze
na hnědo pak natříti si dáme;
sníme vše, co běhá, lítá, leze,
nebo si z nich rabů naděláme.
Zvláště ptactvo bude třeba skřípnout:
od Kubáně k Poznani a Gdansku,
vůbec-li se bude směti pípnout,
bude všecko kvíkat po potkansku.
Svět je hloupý, válčení se bojí.
Fronty dvojí jen se třeba stříci.
Vzhůru na zboj! Kořist za to stojí.
Vzhůru na lup, staří loupežníci!“
A jak ďas by uřvati chtěl ďasa,
lotrů chasa z temných štěká skrejší:
„Sieg Heil! Není rasa jako rasa;
my jsme rasa nejrasovatější.“