Zhasili světla – máš ráda přítmí důvěrné –
a přinesli nádoby s vonnými květy
– víš, s těmi, které v létě mívala’s tak ráda –
a tiše, diskretními kroky zase odešli.
A čekám. Ty přijdeš, milenko mých pustých nocí,
ty sladký sne mé zádumčivé samoty,
ty písni nadšená mých pozdních dnů –
oh, jak tě čekám, moje hříšná Carmen!
Krb rozhořel se, starou romanci zpívá –
„à la très-chère, à la très-belle...“
(jak umíš zazpívat ten refrén vášnivý:
„à la très-chère, à la très-belle...“)
intimním teplem zadýchal každý kout,
a lampa je stažena a přísvit ztlumený
tu leží na těch drahých, milých předmětech,
z nichž každý dotykem tvým posvěcen,
a jak se chvěje to mé srdce bláhové
úzkostným čekáním a touhou. – Máš mě ráda?
Sníh venku přestal padat a z dálky zamžené
se prosypaly hvězdy. Noc bude bílá.
To bude naše noc, moje a tvá,
v zapadlých lesů hlubokých samotách
a pod zázračnou klenbou dalekých hvězd.
Ty hříšná moje Carmen – máš mě ráda??
Sem ke krbu my proti sobě usednem’
– usedáš ráda v tom starém křesle z rokoka
s gracií dámy zhýčkané flirtem
a lehkomyslností své titěrné doby –
rozložíš koketně bílé své paže,
a nožky své rozhoupáš vlnivým rhytmem:
„à la très-chère, à la très-belle...“
A dnes mi řekneš, jak mě máš, jak mě máš ráda!
Teď jedeš tam venku tou bílou nocí,
hlavičku zachoulenu v měkkém kožíšku,
a sáně letí, sáně letí, a rolničky zpívají,
a ty myslíš na mne, ty myslíš na mne,
a na pohádku naší samoty,
a na mou náruč myslíš nadšenou
a na štěstím slzící oči mé.
Je třeskutý venku mráz – měsíc vychází.
Jsi na blízku? Psi venku jsou neklidni...
z dálky cinkají rolničky v klusavém rhytmu,
a červené světýlko prokmitá mezi stromy.
Za chvíli vejdeš s popraškem sněhovým na čapce
a s ojíněnými brvami na jiskřících očích,
a s tvářema zadýchanýma mrazem,
a všecka zářící.
Blíž znějí rolničky...
na blízku světla už kmitají řidnoucím lesem...
cin cin cin, cin cin cin, sáně letí, sáně letí...
Jako přelud hvězdné noci,
pohádkové, bílé noci,
po napadlém, kyprém sněhu
uhánějí sáně kolem...
koním vlají bílé hřívy...
zvonky třeští v divém letu...
Carmen moje, sladká Carmen!
Červené světýlko uniká do tmy,
rolničky cinkají ze smutné dálky,
s oblak se spouštějí pápěrky sněhu...