Nálada temná nesla se v resonancích zadumčivým smutkem zrosených,
kdy já za slabého zvonění hran bloudil na záhonech své duše zkosených.
Na hromadě ležely tu kostry lilií a růží v žalu tichém nyjící,
na jich místě bujely blíny nad popelem vůní prchlých mámivě vyjící.
Otrávené výdechy par stoupaly v hustých mlhách ze záhonů vegetace ztrávené,
v zeleném mraku kroužily v zmírající krajině života vůně zbavené.
Černými výpary sytily těžkou athmosferu v teskném chvění,
dráždivě zmítaly smysly mými v krvavém snění.
Mámivě lákaly opojným jedem svým v nervosním kmitu,
jako bludičky v kraji neznámém v svém fosforeskujícím svitu.
Závoj mlh houstnul nade mnou v lehkých polosnech,
zvolna narkosou dusivou plnil úskočně duše dech.
V tváře dýchaly blíny usládlého jedu pocely jak mstících děv,
v šumění tišivém štkavé melodie měnily v jásavý zpěv.
Do svůdného klínu jich složil jsem hlavu znavenou,
ssál dychtivě páry v svou duši teskně zmámenou.
Ztlumeně bodavé rythmy mžikem proletly nitrem cév,
zvířily v bolesti pohnutím opojenou stuhlou krev,
silnými nárazy bušily do svírajících stěn,
budily prudkými výchvěvy nitro uspané v klamu sen.
Tempem volným zmlkaly v dusných komnatách nitra v tichnoucím choru,
jež zmítalo se v shasínajícím vědomí marného vzdoru.
Sbor snů a illusí plakal nad chrámem duše mé padlým,
brutální smála se rozkoš nad citů záhonem svadlým.