V. Hnízdo Sokolí
V klínu hor, kde černé bory šumí
po skalinách zpěv svůj dumavý,
v zemi, kde vše k srdci mluvit umí,
kámen dějiny kde vypráví,
ozvěna kde staré slávy dřímá,
zakleta v klid tichých údolí,
od Šumavy k horám Orlickým až
leží staré hnízdo sokolí.
Přitisknuto k tesům horských štítů,
v hromu třesk a v nočních vichrů let
hnízdo sokolí jak přední hlídka ční tu
nad propastí v cizí, chladný svět.
Odolalo bouřím po staletí,
vždy v něm sídlil nezdolaný vzdor,
po staletí hnízda toho děti
v svět se rozlétaly z českých hor.
Kolikrát nám hnízdo zapálili,
kolikrát je smetli do prachu,
kolik sokolů nám zardousili,
v posměch, k potupě i k postrachu!
81
Na Moravské Pole zavlekli je,
kde se Habsburk prvně pousmál.
Sokolí však hnízdo stále žije,
sokolí rod plemení se dál.
Sokola jsme zřeli vylétati,
k Bodamskému jezeru až vzlét.
V Kostnici ho umučili kati,
by se nikdy nemoh’ vrátit zpět.
Z plamenů však vzlét’ jak fénix zlatý...
Zas ho poznal jeho věrný lid.
Roj se vznesl z hnízda, pomstou vzňatý,
zkřiknuv: „Zabít, bít a neživit!“
Středověké nebe zatmělo se
mračnem sokolích těch perutí.
Ustrašené lidstvo zachvělo se
v bázni, bez dechu a bez hnutí.
Jak to v skalách naříká a hvízdá!
Slávy epopeje umírá...
Sokol jiný, z českého též hnízda,
v světa labyrint se ubírá.
Zákon bratrství a pravdy plamen
na perutích nesl v světa kraj,
v Nardenu až, opuštěn a znaven,
v klidu smrti našel srdce ráj.
Sokolí pak hnízdo osiřelo,
zdálo se, že zcela vymřelo.
82
Pod skalami dole neveselo,
smutek lidem padal na čelo.
Zas však sokol z hnízda vylét náhle.
„Nepopustíme!“ zněl jeho hlas.
České luhy, tesklivé a zprahlé,
po letech se zelenaly zas.
Jakou v Čechách vykouzlil nám změnu,
neohroženě a vesele!
Až pak Němci k Alpám u Brixenu
přikovali hruď tu z ocele.
Sokolí však hnízdo žije, žije!
Sokolí z něj stále vzlétá roj.
Nenávidí klec a křídly bije
na poplach: V boj, v starý český boj!
Bouř ať hřmí a vichry nocí letí,
na svět celý padá strach a děs. –
Všichni z hnízda, české země děti!
Naše bitva bojuje se dnes!
Dva nás vedou sokolové siví,
mladý však jich duch a jejich spár.
Z našeho jsou hnízda, z české nivy,
český plane v jejich zraku žár.
K nejkrasšímu leťme s nimi cíli,
v boj, kde o volnost se zápolí,
by nám zase Němci nezměnili
v klec to staré hnízdo sokolí!
– (V listopadu 1916.)
83