X. Česká srdce
Když večera modravý závoj nad zemi utichlou splývá
a z prérie zavoní tráva a hvězdy se rozsvěcují,
zapomenutý nápěv, zapadlá slova snivá
zadechnou v duši a o jiném kraji vypravují.
O dálném kraji, tam u nás, kde jinak a důvěrněji
vlní se pole a šumějí lípy a praskají klasy,
o kraji, jehož vzpomínek kouzla světem nás provázejí,
nás, věčně začarované do jeho tragické krásy.
Do jeho tragické krásy, ze starých dějů jež hřímá,
jež za nocí kvílí z rozvalin jeho zbořených hradů,
jež z duše lidu na cizince hledí očima záhadnýma,
vzpomínka neumírající vší naší slávy i pádu.
Jak často, když modravý večer nad zemi utichlou splývá,
a hvězd bledý svit tajemné hloubky dodává výším,
slýchám, jak domoviny mé hlas z daleka zpívá,
a mohutný chorál všech českých srdcí v něm slyším.
Těch srdcí tam doma, jež čekají ve vzdoru, v bázni,
zdrcená, rozšlapaná, však nepřemožená dosud,
jež doufají věčně, že brzy hlas polnice zazní,
jímž signál dá k odplatě vrahům dějin se valící osud,
93
i všech srdcí v cizině, jež ze všech pevnin a moří
se spojila v nezlomný řetěz k velkému svobody dílu.
Všech generací minulých vzdor a oheň v nich hoří,
všech našich reků a mučedníků v sobě spojují sílu.
Oh, jaký to nezlomný řetěz! Jej staletí poroby kula,
v něm slily se slzy a krev a vše, co v nás vřelo a mřelo!
O řetěz českých srdcí zlomí se nepřátel pýcha ustrnulá,
zdrcena smrtelným úderem ve své zpupné a proradné čelo.